Ctěný čtenář jistě odpustí. Ani se tak v pravidelném sportovním komentáři nebudu zaměřovat na celý týden ve světě branek, bodů a vteřin, jako spíše na něco úplně jiného, k čemu jsem dostal inspiraci – tak říkají – shůry.
Konec června, ještě než začne Wimbledon a Tour de France, je brán za největší okurkovou sezonu z hlediska sportu. Politika ji má v červenci, ale sportovci to mívají jinak. Nemůžu říci, že by se za uplynulých pět dnů nic závažného nestalo. Hádanice ve fotbalovém i hokejovém svazu bohužel hrály hlavní roli. A do toho nějaký ten přestup, sem tam tenis či atletika…
Jenže nejvíce jsem přemýšlel o českém sportu v momentě, kdy jsem přepisoval rozhovor s olympijským vítězem v moderním pětiboji Davidem Svobodou. On překvapivě není tak negativistický, co se týče pohybu našich dětí. A ani nekritizoval svět techniky, kde hrají hlavní roli počítače a virtuální zábava. Asi má pravdu, rozhodně se může pochlubit více zkušenostmi s výchovou mladé generace než já.
Přesto si dovolím varovat. Děti se z tělocviku »ulejvají«. Učitele to již nebaví. Děti neumějí šplhat po laně ani udělat kotoul. Místo přeskoku přes kozu zvládnou skok přes propast vyhloubenou mimozemšťany v počítačové hře. Ano, kdybychom my, jakožto »Husákovy děti« měly takové možnosti, zřejmě bychom také den co den nehrály fotbal nebo hokej na pláccích mezi sídlištními domy a neradovaly se z každé minuty, kdy můžeme být venku.
Kdyby dnešním dětem někdo dal »zaracha« – to znamená že nesmí ven – ani by jim to nevadilo. Jim vadí, pokud nemohou na počítač. Ale – na druhou stranu, lepší je, když smaží pitomé hry doma, než když se chytnou nějaké cigaretové, alkoholové, či dokonce drogové partičky. Právě ten sport jim pomáhal, aby neuvízly v této pasti. A já věřím, že i nadále pomáhat bude.
Je to na nás, na rodičích, abychom dokázali dětem nabídnout alternativní svět. Plný míčů, kol, vody – a zábavy, která přehluší tu virtuální. A prosím, zábavnou formou. Jakmile budeme naše malé ratolesti do čehokoli tlačit, »zabejčí« se, jak by řekla Helena Růžičková ve slavné Troškově komedii. Do ničeho nikde a nikdy děti nenuťme. Nesnažme se v nich ani naplňovat naše neuskutečněné sny. Ony nejsou námi. Ony jsou samy sebou. A čím víc je do něčeho budeme nutit, tím víc v nich vyvoláme odpor. A to nemusí být jen sport, ale i třeba hra na kytaru nebo zpěv.
Protiřečím si? Nikoli. Je na nás, abychom dětem nabízeli alternativní zábavu k počítačům. Ale zdůrazňuji to slovo – nabízeli. Není psáno – nutili. Každé dítě je svéhlavička a my na ně musíme citlivě. Ovšem stojí to zato. Pokud to přijmou – bezděčně – zasvé.
Sport je krásný, a to nejen ten profesionální, v němž jde o miliony a o němž čteme každý den v médiích. Dokonce bych řekl, že ten amatérský je pro »běžného smrtelníka« o level výše.
Co vy na to?
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.