Kdo má jen trochu rád dramata, tak nemusí jít do divadla na ta Shakespearova. Stačilo se dívat na fotbalový zápas mezi Belgií a Slovenskem.
Belgičané dostali už v sedmé minutě gól od slavistického střelce Schranze, který byl ve správnou chvíli na správném místě a s přehledem dal mimořádně důležitý gól. Jak se na konci zápasu ukázalo, byl to gól vítězný. Konec konců, Ivan Schranz je specialista na vítězné góly v mezinárodních pohárových zápasech.
Slovensko se opíralo o vynikajícího brankáře Dúbravku, skvělého středopolaře Lobotku, který se pohyboval po celé šíři a hloubce hřiště. A protože ten, kdo umí, tak má i štěstí, Slováci měli velké štěstí. Šli mu také naproti. Belgičanům nebyly uznány dva góly Romela Lukaka. Jeden po milimetrovém ofsajdu a druhý po předchozím zahrání rukou přihrávajícího spoluhráče. Zdá se, že Lukaku je jediný střelec, na kterého mohou Belgičané spoléhat. Jinak byli prakticky bezzubí.
Hanckovi mohou Slováci děkovat za to, že jednou na brankové čáře zastoupil skvěle Dúbravku a vykopl z brankové čáry jistý gól.
Slováci udělali obrovský kus fotbalové cesty dopředu. A to vše za posledních pár let. Sestavili dobře mužstvo. Často z hráčů hrajících v dobrých zahraničních soutěžích, angažovali skvělého zahraničního trenéra a úspěch je tady. Teď jde o to, jak budou hrát v dalších dvou zápasech ve skupině E, které je čekají. Stačí jim vyhrát ještě jeden zápas a téměř s jistotou postupují z prvého místa ve skupině. Těžko lze totiž předpokládat, že Rumunsko zvítězí nad Belgií. A pak Slovensko může hrát už jen na remízu s Rumunskem. Ó, jak je to jednoduché papírově.
Včerejší výkon Rumunů proti Ukrajině byl totiž vynikající. Možná, že to bylo také tím, že Ukrajinští hráči jsou sice vesměs vynikající individuality, ale nepodařilo se jim vytvořit teamwork. Emoce do sportu samozřejmě patří. Ale myslím, že v podání ukrajinských hráčů jich bylo před zápasem až moc. To je odvedlo od hry samotné.
Nemohu si odpustit jednu poznámku, ta se jmenuje Nicolae Stanciu. Byl duší rumunského týmu jako pravý kapitán tak, jako když dva a půl roku hrál v české Slavii a sbíral s ní trofeje. Když před dvěma a půl lety v zimě odešel, spolu s Kuchtou, ze Slávie, byl to bod obratu. Prostě ze Slavie zmizelo jeho velké fotbalové umění, jeho hráčská genialita. A také Kuchtovy góly. Je škoda, že Slavia nevyužila možnosti, pokud se takové vůbec naskýtaly, tohoto hráče vykoupit zpět z Číny a později ze Saúdské Arábie. Ale chtělo to sáhnout hlouběji do klubové peněženky a ignorovat klubové limity pro odměňování, alespoň v případě tohoto skvělého hráče. Pokud někdo tvrdí, že v 31 letech je hráč starý, tak nerozumí fotbalu. Je samozřejmé, že už je těžko znovu »prodatelný« za nějakou vyšší částku, ale může pomoci mužstvu »vyrábět« trofeje. A ostatním hráčům by se mohlo říct: s ním jste trofeje získávali a teď žádné nemáte. A logicky máte tedy i méně peněz, než byste mohli mít s takovýmto spoluhráčem.
Nico hrál včera jako skutečný fotbalový maestro. Vstřelil úžasným způsobem úvodní gól a tvořil hru Rumunů až do svého odchodu ze hřiště, kdy byl zahrnut velkými ovacemi rumunských fanoušků ve stoje. Škoda nevyužité příležitosti získat ho zpět do Slávie. Pokud byla, měla se využít. Chápu, že s »babou«, která Stancia zastupuje, není snadné jednání. Je vychytralá a podle názoru mnohých i chamtivá. Ale chtělo to mít trpělivost a trofeje mohly putovat na adresu do Edenu. Uvidíme, jak si Slováci a také Rumuni povedou v dalších zápasech ME. V každém případě Belgie a Ukrajina nevstoupily do turnaje šťastnou nohou.
Dnes náš tým čekají Portugalci, tedy hlavní favorit fotbalového mistrovství Evropy. Jsou opravdu skvělí, i když v přípravě to žádné zázraky nebyly. Samozřejmě, že velká část publicity, která se týká Portugalců, je soustředěna na fenomenálního Ronalda. Ve svých 39 letech je příkladem úžasného sportovce, který se dokázal udržet ve světové špičce 20 let. Je to podobná legenda pro současné fanoušky fotbalu, jako byl u nás kdysi Pepi Bican. Kdyby jej komunisté neposlali v roce 1955, tedy v jeho 42 letech, kopat výkopy namísto kopání do meruny, ještě by nějaký rok rozdával fotbalovou radost třeba jako hrající trenér. Jeho kariéra ve fotbale trvala také více než 20 let. Prvního a jediného mistrovství světa v roce 1934 v Itálii se zúčastnil ještě v barvách Rakouska.
Československo nestihlo tomuto fenomenálnímu hráči udělit státní občanství včas tak, aby se mohl zúčastnit mistrovství světa v roce 1938. Byla to jeho osobní tragédie, protože Československo s ním by bylo na turnaji mnohem silnější a mohlo pomýšlet na medaile tak, jako v roce 1934, kdy čs. hráči dobyli stříbrné medaile.
V rakouském útoku na MS 1934 hrál ještě s legendárním Matyášem Šindelářem (jméno i příjmení by se mělo psát bez háčků).
Když Pepi Bican dostal čestné občanství Prahy, byl jsem náměstkem pražského primátora. A zasadil jsem se v diskusi v městské radě, aby čestný titul dostal. Stejně tak jsem houževnatě zabránil tomu, aby bylo odmítnuto udělení čestného uznání hl. m. Prahy Josefu Masopustovi. Někteří radní za ODS vytahovali to, že byl důstojníkem ČSLA a komunistou. Já jsem jim vysvětlil, že to byl ve své době, tedy počátkem 60. let, když ne nejlepší hráč světa, tak jeden z nejlepších hráčů světa.
S Bicanem tehdy udělala Slavia slavnostní oběd a já jsem jako představitel pražské radnice seděl vedle něho. Mohli jsme spolu hovořit o fotbale, o životě a vůbec. Ptal jsem se ho i na Šindeláře. Jak to bylo s jeho sebevraždou. J. Bican mně vyprávěl celý Šindelářův příběh velmi zemitě. Šindelář se prostě zapletl, když to řeknu velmi slušně, s jednou barmankou poněkud volných mravů a zřejmě měl i dluhy. Prostě neviděl ve svém životě už smysl. Také jsem se Bicana ptal na Středoevropský pohár, který v září 1938 získala Slavia, když porazila v Budapešti Ferencváros 2:0. Sice už bez Pláničky, ale s Bicanem, Kopeckým, Daučíkem a dalšími hvězdami. Dobyli trofej, která byla něco jako dnes pohár z Ligy šampionů. Toto vítězství Slavie podpořilo v těžkých zářijových dnech roku 1938 před Mnichovem, v době velkého tlaku nacistického Německa na republiku, české sebevědomí.
Dnes mohou naši dokázat, možná trochu zázrakem, že jejich podceňování není na místě. A uhrát s Portugalskem, týmem plným hvězd, dobrý výsledek. A tím nejlepším výsledkem by samozřejmě bylo vítězství. Jako tehdy, když Slavia zvítězila v září 1938 po remíze v Praze senzačním způsobem v Budapešti s Ferencvárosem. Ale zázraky se někdy dějí.
Jiří Paroubek