»Označení ‚slečna‘ je nechutné. … Mnozí muži si stále myslí, že oslovit ženu ‚slečno‘ je zdvořilé či dokonce lichotka. Kdepak – jde o přežitek minulých staletí, kdy byla žena posuzována podle toho, zda je či není vdaná. To by mělo ze současné společnosti zmizet,« píše jistý Jan Císař na Seznamu.
Kdybych byl věřící, prosil bych Boha, aby ochraňoval tuto zemi před podobnými pisálky. Už před nějakým časem se hojně diskutovala slova »máma« a »táta«. Dočetl jsem se třeba toto: »Tradiční oslovení ‚máma‘ a ‚táta‘ odrážejí historické vnímání rodičovských rolí. Z lingvistického a sociologického hlediska se proto hledají způsoby, jak jazyk i přístup k rodině učinit inkluzivnějším a genderově vyváženějším.«
Užiji v této souvislosti slova britského televizního moderátora Jeremy Clarksona: »Když dnes vjíždíte do nějaké vesnice, většinou vás vítá blikající cedule s údajem o vaší rychlosti. Toť jistě náramně užitečné… ale ještě užitečnější by byla cedule, která by vám ukazovala, nakolik vypadáte jako kretén. Dokonce jsem i vymyslel název takového záření – Pakometr.« Pointa vám snad došla…
Tradice se likvidují a sračky přeplňují septiky. Dnes je už naprosto běžné a v médiích normální, že o jedné z buzen v daném svazku se hovoří jako o manželovi. Třeba tohle: »Herec Daniel Krejčík je po rozchodu s manželem Jiřím Vymětalem, se kterým se po necelém roce manželství rozešel, a tráví léto zotavováním.« Manžel? Jaký manžel? U buzen nic takového neexistuje, neb jejich manželské svazky dosud nebyly uzákoněny. Když už, tak vždycky jen »partner«, nikoli »manžel«. Vadí slečna, vadí máma a táta, ale manžel v bukvicovém svazku nevadí. Ba naopak. Užívá se běžně, byť z pohledu práva kráčí o nonsens par excellence. Darmo se rozčilovat. Tudíž končím a končím s omluvou, že jsem vás v těchto vedrech ještě více zatížil »manželem«…
Dušan Sedlák