Sedm kulí… se stalo hláškou a přesto se za těmi dvěma slovy skrývá nesmírná tragédie. Začaly totiž čtyři léta války, v níž zahynuly miliony lidí, z nichž většina ji odmítala. Jen část nacionalistů šla bojovat pod prapory a s bojovými písněmi. I tehdy propaganda zapůsobila, i když mnohem méně, než je tomu, vzhledem k rozvoji sdělovacích prostředků, dnes.
Onoho 28. června před sto deseti lety byli následník trůnu arcivévoda František Ferdinand z Este a jeho žena v Sarajevu zavražděni atentátníky, kteří – alespoň podle tvrzení rakousko-uherské propagandy – byli podporováni srbskou vládou. Proto byly téměř okamžitě vysloveny nesplnitelné podmínky směrem k Srbsku. Trestná výprava proto následovala. Vlastně, můžeme dokonce napsat, že tehdy začala První světová válka, nebo vlastně její předvečer.
Jenže ono všechno, jak to obyčejně bývá, bylo jinak. Válka nezačala kvůli tomu, že »nám zabili strejčka« (Švejk), ale proto, že Rakousko mělo dlouho zálusk na Srbsko. Krok za krokem si přivlastňovalo Balkán, v roce 1908 anektovali Bosnu a Hercegovinu a cesta dál, na Srbsko, Černou Horu, byla otevřena. Čekalo se jen na záminku, která se naskytne, aby se rakouská armáda dala na pochod. Tou se stal několika poblázněnými kluky způsobený atentát na následníka habsburského trůnu. Rakouský generální štáb předpokládal, že vojenská akce bude procházkovou záležitostí. Nebyla. Brzy se totiž »rozhořely další plameny«, protože západní svět měl také své zájmy. Tučná sousta na obou stranách čekala na vítěze. Kdo jím bude, se v hodinách po atentátu nevědělo. Jen Vídeň a její protektorský Berlín byly přesvědčeny, že ony budou vítězi.
A muži na frontách? O ně vůbec nešlo. Byli jen kanónenfutr, jenž měl pro tehdejší mocné dosáhnout stanovené cíle. Jedno bylo, kolik životů to bude stát. Nebyly to životy mocných.
Mnohokrát jsem si připomněl tehdejší situaci. Skutečné cíle při dalších válkách, a bylo jich od té doby bezpočet, se skrývaly za vypěstovaným nacionalismem nebo nějakou jinou ideou a pak už se čekalo jen na záminku. Většinou bylo nutné ji vymyslet a předložit světu. Stačí si připomenout »přepadení Gliwické vysílačky«, Tonkinský incident, obvinění z vlastnictví chemických zbraní, údajný pobyt organizátora vražedných útoků v konkrétní zemi, vyprovokování nepokojů ve státě, který není útočníkům nakloněn a řešení vojenským zásahem nebo dokonce vyprovokování k málo uváženému činu konkurenta v zájmech. Toho pak lze pro veřejné mínění označit jako agresora.
Těch sedm výstřelů (o počtu se dnes historici přou) znamenalo záminku pro pokus o další dělení Evropy, údajné napadení Gliwické vysílačky k napadení Polska, Tinkinský incident k napadení severního Vietnamu, obvinění z vlastnictví chemických zbraní k útoku na Irák…, zmíněné vyprovokování konkurentské země, aby si »přišla vylámat zuby«, oslabila se, ztratila mezinárodní podporu, je zobrazením dneška, konkrétně pak situace na východě Evropy. Ti, kteří ji vyvolali, či dokonce podnítili, nařizují v zabíjení a vraždění pokračovat. Dokonce pro to dodávají zbraně, aby plamen války náhodou rychle nezhasl. Také hesla byla dodána a vsugerovávána lidem doma i u podporované strany. Ta platí svými mrtvými, zničením hodnot, neústupností a nadějí, že bez splnění základních podmínek bude přijata do západních aliancí a »bude jí pak živit« Evropa. Na lidech, kteří umírají zbytečně, nezáleží. Ti, kteří rozhodují, mezi umírajícími, alespoň jsou o tom přesvědčeni, nebudou. Ti »slíznou svou smetanu« poté, co protivníka donutí k míru »podle svých karet«. Jenže, jak se ukazuje, ty karty byly poznamenané a protivník to prokoukl. Ten nyní vyhrává a zřejmě není v silách protistrany ho zastavit. Co zbývá tedy těm, kteří to všechno vyprovokovali a kteří, tedy jejich výrobci zbraní, z toho mají profit? Kam až jsou schopni zajít? Možná hodně daleko, protože jich a jejich rodin se důsledky nebudou týkat a vidina dalších zisků stojí za to riskovat.
Pak ovšem, stejně jako tomu bylo po atentátu na Františka Ferdinanda Este v bosenském Sarajevu, by v zákopech umíraly miliony nevýznamných, kteří nežijí v palácích mocných. A na těch záleží jen potud, pokud do volebních uren dají »správný hlas«. Jenže zapomínají, že v této válce, jestliže by skutečně začala, by neumírali jen lidé v zákopech.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.