Toto jsem napsal před několika lety. Nevěděl jsem, že nás, tím myslím Českou republiku, to dožene také. O co se jedná? Můj dlouholetý kamarád, architekt z Berlína, mi zatelefonoval a ptal se, kolik že stojí pronájem menšího bytu v centru Prahy. Sám bydlí v centru Berlína, je mu lehce přes sedmdesát a začíná se ve svém městě bát.
Povídá mi do telefonu: »Jak jsem byl na tvých narozeninách v Praze, tak jsem se zase jednou cítil bezpečně. Vaše policie má ještě respekt.« A notně mě překvapil. On, pravý Berlíňan, který si nedokázal vůbec představit, že by mohl žít někde jinde, ten, který aktivně boural berlínskou zeď, ten, který vždy lehce přezíravě pohlížel na toho Čecha s komickým pražským přízvukem v němčině, právě ten by se chtěl na stará kolena přestěhovat do Prahy? V Německu se prý už necítí bezpečně.
Dalo by se říct, se vším svým dosavadním viděním světa, politickým zaměřením spíše do zelena, avantgardní umělec, uznávaný fotograf (v našich současných podmínkách by se dal nazvat »sluníčkářem«), ten, se kterým jsme chodili dřív v Berlíně do multikulturních restaurací a kaváren, už se v Německu bojí.
Další obrázek z bývalé NDR. Na severu v malebném okresním přístavním městečku Ueckermuende, na břehu zálivu, do sídliště nastěhovaly úřady přes tisíc migrantů, kterým platí ubytování, stravování a vůbec všechno. Někteří němečtí obyvatelé se z toho sídliště ještě stačili předtím rychle odstěhovat do podnájmů v okolních vesnicích. Nezaměstnanost je tam obrovská a všichni pozorují, jak ze sociálního pojištění, které si po celý život platili, žije někdo jiný, a co hlavně, bez sebemenšího vděku, neboť oni migranti jsou též nespokojení, že bydlí kdesi »v úplném zapadákově« a ne v městských aglomeracích, kam mířili.
Pěstuje se frustrace na obou stranách. A uprostřed frustrace klíčí nenávist. Němci, myslím ovšem ti po druhé světové válce, byli velice tolerantní a k orientálním cizincům vstřícní. Nálada se však prudce mění. Trochu mi to připomíná stav před nástupem fašismu. Vítězné mocnosti první světové války naordinovaly meziválečnému Německu podmínky, které uvrhly obyvatelstvo do takové bídy, že bylo téměř stoprocentní, že se zmocní vlády nějaký diktátor. A jak to dopadlo, to všichni víme. Němci dlouho snášeli útrapy ve formě obří devalvace měny, hladu a strádání v období krize. Neboli, tak dlouho se chodilo v meziválečném Německu pro vodu, až se ucho utrhlo.
Současná Evropa má štěstí, že v Německu není zatím nikdo, žádná taková osobnost, která by na sebe strhla davy. Ale pokud se do Německa nahrnou další miliony migrantů a ekonomika to neunese, tak to všechno může nabrat rychlý spád. Nakonec, ještě pouze několik roků před nástupem fašismu byla NSDAP naprosto bezvýznamnou stranou.
Nelogická vstřícnost k porušování všech dosavadních zákonů týkajících se vstupu na území EU, se mi jeví jako záměrné budování nenávisti. Vždyť zcela logickou by byla větší razance a ne otevřená náruč. Stačilo by vyhlásit, že ilegální migranti nemají vůbec žádné nároky na jakékoliv zdroje z veřejných financí a sociálních fondů. Německo není nafukovací.
A co my nyní? Na Ukrajině zuří válka. Nikdo nemá chuť ji zastavit. A to znamená obrovskou uprchlickou vlnu. Okamžitě po jejím vypuknutí byli lidé v ČR ochotní válečným uprchlíkům pomoci. Ale nešťastná politika vlády, která nerozlišuje, jestli je to skutečný uprchlík, nebo zdravotní či příspěvkový turista, zasévá do duší lidí nenávist. A já se ptám, to se s tím nedá něco dělat, aby podporu získávali skutečně jenom ti, co ji opravdu potřebují? Copak je nutné záměrně v lidech budovat nenávist k těm, které jsme dřív přijímali kvůli jejich pracovitosti a skromnosti s otevřenou náručí?
Petr Hannig, předseda Rozumných, bývalý prezidentský kandidát
Diskuze je uzavřena.