Rok 2026 – trochu meditování

Jaký bude ten rok 2026? Kdo to ví, si odpoví. Horší je, že si to dovolí předpovědět málokdo. Vlastně nikdo. Jen jedno lze zřejmě vyloučit. Ten rok válka Západ-Východ zatím nebude. Evropa, tedy Evropská unie, evropská část NATO, tedy ta část Aliance z hlediska východoevropských zájmů militantnější, není připravena. Musí se teprve připravit. Jen přitvrdí a demokracie po evropsku ztratí zase kus toho, čím se vychloubala a vychloubá. Svobody a životní úrovně. A lidé, většina stále nebude chápat, že to, co je jim líčeno jako pokrok, je vlastně dalším krokem zpátky, a místo toho jim bude nabídnuto Panem et circenses, tedy chléb a hry. Chleba (potraviny) sice bude dražší, her však bude dost a další a další budou nabídnuty, aby nezbylo tolik času na chléb.

Jsme malou zemí uprostřed Evropy. Chtěli jsme být mostem přes řeku dělící východ od západu. Evropskou Litavkou, která však nedělila Evropu, ale kdysi staré habsburské mocnářství. Říkalo se tomu rakousko-uherské vyrovnání. Nevyrovnalo nic, jen znásobilo rozdílnosti a vyvolalo další a další nenávist. Zřejmě tam bychom mohli najít jeden z klíčů pro vznik Československa.

Dnes namísto mostu jsme se stali prvosledovým státem. Sami jsme si ten první sled vybrali, tedy militantní vůdci naší společnosti a nezahojená bolístka ze srpna 1968. Už po válce jsme byli papežštější než papež a padesátá léta dala tomu za pravdu. Konec osmdesátých let nás překulil, aniž jsme, my dole, o tom věděli, zleva doprava, a přišla i doba, kdy naši vůdci se začali nebývale angažovat. Opačně než dříve. Lidé neprotestovali. Stejně jako po válce, v letech padesátých i v devadesátkách a zvláště pak v dvacátých letech 21. století, tedy nyní, jsme mysleli, že se stáváme rozhodující zemí světa. Alespoň pokud jde o podporu jedněch, kterým jsme odpustili i jejich fašizující minulost a její tehdejší fašismu nakloněné protagonisty.

Zda se v roce 2026 nadýchneme a budeme se cítit svobodněji? Nevím. Nezávisí to už jen na nás. Jak se s tím dokáže vláda, která vyšla z voleb, jež smetly podpalovače, poradit, také opravdu nevím.

Nepochybuji však o tom, že války i v roce 2026 budou. Lidstvo je nepoučitelné. Nemusí se hned střílet. Jsou ekonomické války. Bývají také krvavé. Stačí letadlová loď v Karibském moři a teror vůči jedné zemi, která má štěstí (smůlu?), že u jejích břehů a jinde jsou veliké zásoby nafty. Ty Velký bratr potřebuje. Polovinu z ukrajinských nalezišť vzácných surovin už vlastní, i když válka ještě není u konce, chce však vlastnit i ty z Venezuely. Chce ovládnout Grónsko, přivlastnit si Kanadu, mít vliv na exploataci nalezišť na Sibiři (ne ovládnout je, ale dohodnout se, ví totiž, že válkou to nikdo nedokáže uskutečnit) a třeba Gazu proměnit v americkou enklávu ve Středomoří, z níž budou plynout dolary z kapes turistů vyhledávajících nové hotely a pláže, jež nahradí slumy Palestinců. V příštím roce se to sice jen těžko podaří uskutečnit, ale proč ne nakročit vstříc k takovému cíli?

A válka na východě? Bojím se, že ani příští rok nebude konečným. Možná, že se nebude tak střílet, ale prsty stále budou na spoušti. Vždyť minimálně osm set tisíc ukrajinských vojáků, podle tzv. návrhu mírové dohody, bude čekat na svou příležitost. Těžko tu budou jen proto, aby cvičili vpravo hleď a vlevo hleď!

Mírová dohoda?! Kdo vlastně má pravdu se střelami mířícími na ruské Camp David v Novgorodské oblasti? Nepochybují, že Američané to vědí. Jejich satelity jsou přece schopny najít i tužku zapomenutou na poli. Zatím mlčí. Proč asi? Protože nemohou ukázat potřebným směrem? To přece také něco naznačuje. Spojence nemůžeš obvinit, i když je prolezlý korupcí a dokonce ideologií, za níž by v USA každého čekalo mnohaleté uvěznění v ADX Florence (Colorado). Ruské vedení problému využije. Proč také ne, podobná akce se nedělá. Stejně jako před několika měsíci útok na základnu strategických bombardérů, jež podle smlouvy s USA nemá příslušnou ochranu. Tehdy Moskva zamhouřila oči. Kvůli Kyjevu? Nikoli. Kvůli Washingtonu.

Co však nyní Rusko udělá? Jak se tento incident projeví v mírových jednáních? Jen Pýthie by uměla odpovědět. Vlastně zašmodrchat situaci svou odpovědí ve stylu »Zničíš velkou říši« (Jakou? Tu cizí nebo svou? Tak svoji vlastní rozvrátil lýdský král Kroisos). Jenže Rusko není starověká Lýdie.

A Evropa? Dál potáhne Johnsonův balvan na svých nohou, obyvatelstvo bude chudnout, svázáno navíc nesmyslným Green Dealem, a bude se snažit shromáždit ještě více zbraní, ještě více trestat odbojné, ještě více napomáhat ke zvyšování zisků amerických a evropských zbrojařů. S tím pochopitelně souvisí i ovládání dalších nalezišť nafty. Libye byla zpacifikována, Irák taktéž, Saúdi, Katar a Emiráty spolupracují. Rusko se ocitlo v jisté izolaci a ne všude se odvažují kupovat jeho plyny a ropu, Írán je izolován. Je tu Venezuela. Proto ty americké manévry, které neskončí dobře. Zas budou mrtví a zničené hodnoty. U pirátského zabavování tankerů nemůže zůstat. První vlaštovka, bombardování jakési továrny uvnitř jihoamerické na suroviny bohaté země, je jen zkušebním balónkem a malou zkouškou trpělivosti dosavadní vlády. Kdyby odpověděla a nedej bože sestřelila některý z US letounů, pak by přece šlo o napadení USA a nikdo by se nemohl divit masovému nasazení US Force sil.

Pak tu je Blízký východ. Neposlušný Izrael. Má však kromě USA své další ochránce, své přátele v Evropě. Bude mezi nimi sice chybět Jan Lipavský, aby případně zablokoval příští kritické rezoluce, ale jistě se najde někdo jiný, kdo tohoto nejlepšího ministra zahraničí od dob snadFrantiška Chvalkovského v Evropě nahradí. Je tu paní Kalasová a Ursula von der Leyenová, která se také cítí být političkou, jež může rozhodovat o světě. Jenže když přijela do Pekingu s prezidentem Macronem, přijal prezident Si jen francouzského představitele, když přiletěla do Spojených států, neudělal si na ni čas snad ani ministr zahraničí.

Nebojím se, že by na Dálném východě vypukl konflikt kvůli Tchaj-wanu. Čína je moudrá, jen ukazuje, co umí. Neposlušná provincie si ostatně nemá nač stěžovat. Obchoduje s celým světem, využívá ekonomických vazeb na pevninskou Čínu, jen inzerovat svou samostatnost může omezeně. V Tchaj-peji jsou však lidé, kteří chtějí dráždit a někteří hloupí Evropané je podporují. V době nedávné to byli i někteří čeští politici.

Silvestrovské cvičení kolem Tchaj-wanu Spojené státy nevzrušuje, i když ony jsou původcem. Ohromné množství zbraní, které sem v příštích měsících z USA poputuje sice ČLR neohrozí, ale příspěvkem ke klidu bude jen těžko. Trump to ví, pochopitelně i prezident Si. Proto prý, jak americký prezident sdělil médiím, mu přítel Si netelefonoval.

Nás se budou nejvíce týkat činy Babišovy vlády. Zda Turek bude jmenován ministrem a poněkud oprášeno jeho ego, nevím. Ale v to, že by zůstal bez nějaké funkce, nevěřím. Bez něj by Motoristé nebyli vládní stranou a oni to vědí. Ale ono se to vše nějak vyřeší, jen média se budou mít čím zabývat a čtenáři či televizní diváci dostanou svou kapku vzrušení.

Média! Vidíte, na ně bych zapomněl. Zatím jsou stále věrná kavárně. Alespoň ta televizní. Ale už brzdí, tedy alespoň ta komerční. ČT zůstává stále stejná. Není to zásadovost, ale neschopnost vstřebat nové myšlení. Dala si za cíl vychovat národ. Tedy ve svém pojetí demokracie a svobody. Pohrdá druhými, socky přece nepatří na obrazovky. Proto dostává přednost Modrá šlechta, filmy a pořady o hrůzách komunismu a každý, kdo svírá prapor Ukrajiny. Zmizeli odborníci, kteří říkali jiné pravdy. Asi i roku 2026 budou z obrazovek mizet a Moravec dál bude pořádat své diskuse (Fokusy), na něž pozve ty své, aby se diskuse nezvrhla. Křoví pak budou dělat středoškoláci, pro něž to bude PŠM (politické školení mužstva) a doplněk výjezdů Paměti národa. Tedy dokud vedení televize zůstane u starých tváří. Nepochybuji totiž o tom, že se pravověrní demokraté budou svých křesel držet nejen rukama, že vytáhnou třeba spacáky na obranu svobodného vysílání, když navíc partnerka hlavního poradce hradního pána je s Českou televizí úzce propojena. A hradní pán? Ten jen titulem o něčem rozhoduje. Jsou tu nejen jeho poradci (»Našli, moji rádcové? Našli, našli?« – viz Pyšná princezna) a Brusel. Nejen ten civilní, ale především ten vojenský. Tam, jak sám pan v.v. generál potvrdil, už projednával »posílení obrany, zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti či zrychlení a zjednodušování rozhodovacích procesů« (květen 2025). Jinak řečeno, šlo o naši větší podřízenost eurounijnímu rozhodování, tzv. kvalifikovanou většinu.

Jak se s tím vším Babišův kabinet vypořádá, nevím. Bude ovšem mít dost starostí s nápravou rozhodnutí vlády čtyř(pěti)koalice. Bojím se však, že k rázným řešením nebude mít dost vůle. Tlak na něj totiž bude ze všech stran takový, že v lecčems se raději vzdá svých záměrů. Ale čas ukáže. Jistě ovšem bude líp, než za doby cizích vlajek na oficiálním stěžni parlamentu a dlouhého nečeského praporu na Národním muzeu.

Jaroslav Kojzar

P.S. To slovo Národní patří v Česku českým národním barvám, historii, přírodě, národnímu bohatství naší země. Tak to bývalo i za Rakouska, kdy na průčelí budovy vlála červenobílá vlajka zatím bez slovenského modrého klínu. Proto bylo obrozenci také založeno. Ta cizí vlajka muzeum degradovala na služebníčka zcela jiné země a jiných národních zájmů.