Když Karel Čapek ve druhé polovině třicátých let minulého století psal svá protiválečná a protifašistická díla, např. Bílou nemoc, zřejmě netušil, jak vizionářskými se stanou jeho poselství o necelých 100 let později.
V Čapkově Bílé nemoci skanduje válkychtivý, zmanipulovaný, zfanatizovaný dav své válečné touhy shrnuté do tří děsivých slov: »Ať žije válka!«
V jiném díle téhož autora se setkáváme s něčím jiným. Matka (po strastiplném vnitřním rozpolcení) nakonec posílá do války i svého posledního syna – bránit napadenou vlast, v níž jsou zabíjeny děti. Bránit ohroženou a napadenou zemi je správné, ale pozorný čtenář si všimne ještě jednoho aspektu. Že dva starší bratři, kteří proti sobě bojovali v předchozí občanské válce, v ní oba ztratili své životy. Co z toho tedy vyplývá? Že každá válka přináší zlo! A kdo je tady tou napadenou a ostřelovanou zemí?
Pro dnešní Evropu představuje postava Čapkovy Matky poněkud nepřesné přirovnání. Dnešní Evropa se Čapkově Matce bohužel nepodobá. Čapkova Matka prožívala velikou vnitřní bolest ze ztráty každého ze svých synů. Proto ten příměr příliš nesedí.
Evropa našich časů mi připomíná cosi jiného. Připomíná úplně odlišnou – militantní, zvrácenou matku, jež své děti naopak vysílá do války jako živé štíty.
Ne každý z nás však dnes tento rozdíl dokáže rozlišit.
Ne každý z nás dokáže vnímat složitost kontextu v souvislostech.
Ne každý z nás dokáže vidět počátek a příčiny.
Kdo nejvíc vydělává na válce?
V Praze na Letné demonstroval řízený dav za vyšší výdaje na zbrojení. Co jiného než válečný fanatismus taková demonstrace představuje? Sobotní demonstrace v Praze byla v určitých aspektech vskutku jedinečná. Pokusím se vysvětlit, proč.
V prvé řadě se určitá nátlaková skupina, štědře dotovaná z nejasně plynoucích finančních toků, vpasovala do role »mluvčího veřejného mínění«, a to v rovině pseudo elity ovládající veřejnoprávní médium. Zcela bez ohledu na výsledky demokratických voleb. Ti lidé sami sebe povýšili do role mluvčích uzurpujících si morální monopol na všeobecnou pravdu a objektivitu, jenž se však v praxi má stát pouze zástěrkou pro jeden povolený světonázor.
Dalším znakem, působícím přinejmenším děsivě, pak bylo direktivní determinování politického vývoje v naší zemi. Kdo jim dal mandát určovat, jakým směrem se naše země má ubírat? Kdo jim dal legitimitu pro kádrování politicky přijatelných a nepřijatelných subjektů? A kdo jim dal vůbec právo jednotlivé subjekty nálepkovat? Před lety ti samí protestovali proti témuž premiérovi, a dnes mu budou doporučovat, s kým se má spojovat?
Jejich vyhrožování jakékoli jiné, alternativní cestě, chvílemi až mrazivě připomínalo fanatické běsnění v Německu 30. let minulého století.
Třetím, nejnebezpečnějším vzkazem řízeného sobotního davu na pražské Letné, se pak stalo ono volání po řinčení zbraní. Copak těm, kteří možná ve své naivitě či omezenosti ani sami netuší, co činí a čemu slouží, nedošlo, co znamená válka? Že tady jde jen a pouze o zbrojařský byznys, a tedy že jde o »velký prachy«??? Vždyť vyšší výdaje na armádu apriorně negarantují silnější společnost. Tyto peníze budou logicky chybět někde jinde – ve zdravotnictví, ve školství…
A tak, zatímco v západních zemích během celé druhé poloviny 20. století, v období bipolárního světa a tzv. studené války, demonstroval pokrokový a svobodomyslný lid za mír a odzbrojování, v Praze roku 2026 o prvním jarním dnu demonstroval dav tzv. lepšo-lidí za něco zcela jiného.
Protestoval za to, aby se více zbrojilo a aby se kola zbrojařského průmyslu a válečného byznysu roztáčela co možná nejrychleji.
Zde už zřejmě nepomůže ani biblická parafráze o odpuštění těm, kdo vlastně nevědí, co říkají. Stříbrný jidášský groš nesvědčí ani v jejich »dobré úmysly«.
Mluvčí nátlakových skupin jednou ponesou za svá verbování do zbraně přinejmenším morální zodpovědnost. Jejich slova se totiž stávají zapálenou pochodní. Neméně hořící loučí jsou však i slova těch, kteří se nechali »využít«, protože představovali či představují společenské autority.
Někteří z nich moc dobře vědí, co mají říkat, a proč. Užiteční kazatelé novodobé svaté války už dostali štědře zaplaceno. A tak si cestu pro své kořistnické tažení povýšili na modlu militantního fanatismu.
Čapkovo varování tehdy a dnes
Skutečná demokracie má mnoho chyb, ale má i jednu velikou přednost. Jak již říkával Karel Čapek: »Umožňuje totiž nezvolit podruhé člověka, který se neosvědčil.«
Jenže tohle sobotní demonstranti na Letné slyšet nechtěli. Oni tam přišli demonstrovat proti respektu ke svobodným volbám. A demonstrovali za více zbraní.
Inu, jak ve 30. letech varovně pravil Karel Čapek o zfanatizovaných stoupencích Hitlera v Německu: »Dobře, že to člověk viděl. Myslel jsem, že za ním jde jenom spodina. Na těch ulicích byly taky tisíce poctivých lidí. Ti lidé tam byli dobrovolně. A byli šťastní, měli cíl, perspektivu…!«
O to varovněji mi dnes znějí aktualizovaná Čapkova slova…
Marek Adam
Diskuze je uzavřena.