Proč potřebujeme Zákon o českém jazyku

V České republice bohužel neexistuje samostatný »zákon o českém jazyku«, který by plošně upravoval status češtiny jako státního nebo úředního jazyka. Nemáme speciální normu, která by přikazovala užívání češtiny v běžném veřejném životě, nebo stanovovala pravidla její čistoty.

O zavedení takového zákona se občas sice diskutuje, ale odborná veřejnost a lingvisté jej obvykle odmítají s tím, že jazyk přirozeně funguje bez státních zásahů. Právě toto odůvodnění považuji zvláště ve světle toho, co se dnes děje, resp. jak se s národní identitou zachází, za velice nebezpečné.

KSČM byla v tomto ohledu vždycky aktivní. Např. v lednu 2019 přišli komunističtí poslanci s návrhem na uzákonění češtiny coby státního jazyka. Naše iniciativa se však nesetkala s podporou. Smetl nás dokonce i jazykovědec a bývalý šéf Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR Karel Oliva. Ten měl za to, že jazykový zákon není potřeba a ze strany předkladatelů jde spíše o populistickou snahu předstírat péči o národní hodnoty. »Český jazyk v praxi plně a bezchybně funguje jako dorozumívací prostředek kulturně a vůbec civilizačně rozvinutého národa a jeho národního státu a v tomto fungování není nijak ohrožen,« reagoval tehdy Oliva.

Oliva tento návrh KSČM svým způsobem dokonce, a nebojím se toho slova, zesměšnil – cituji z tehdejšího komentáře na novinky.cz: »Pozastavil se (Oliva) nad formulacemi v preambuli, kde je uvedeno, že ‚český jazyk je nejdůležitějším znakem svébytnosti českého národa, nejvzácnější hodnotou jeho kulturního dědictví a výrazem suverenity České republiky i všeobecným dorozumívacím prostředkem jejích občanů, který zabezpečuje jejich svobodu a rovnost v důstojnosti a právech na území České republiky‘. … ‚Jak je třeba čeština výrazem suverenity ČR, jak je zárukou svobody, důstojnosti a rovnosti před zákonem? Za protektorátu a za vlády jedné strany, v době sovětské okupace jsme snad nemluvili česky? Byli si disidenti a stranické kádry před zákonem rovni?‘ položil si Oliva otázky po smyslu podobných tvrzení.«

Čeho se tehdy pan Oliva bál, resp. proč reagoval takto, nevím. Vím ale, že kulturními a duchovními atributy národní svébytnosti je kromě jiného odpradávna právě národní jazyk jako nejdůležitější nástroj identity. Slouží k dorozumívání, uchování tradic a vyjádření specifického vnímání světa (např. čeština pro český národ).

Že definované obavy o osud českého jazyka jsou více než oprávněné, o tom svědčí např. krok Fialovy vlády v říjnu 2024: Je to naprosto neuvěřitelné, ale na výročí vzniku republiky 28. října 1918 vypukl na českých sociálních sítích neuvěřitelný skandál, který tak trochu explodoval jako bomba s opožděným časovačem. Občanská iniciativa s názvem Inovace republiky totiž přinesla neuvěřitelnou výbušnou informaci, že česká vláda Petra Fialy již 28. února 2024 oznámila do Štrasburku, že na území České republiky v několika okresech, které spadají do bývalých Sudet, zavedla de facto němčinu jako druhý úřední jazyk.

Fialova vláda tento krok učinila v souladu s tzv. Evropskou chartou regionálních a menšinových jazyků a podle tzv. Kapitoly III přiznala německé menšině v ČR práva použití němčiny jako úředního jazyka. Toto právo se přiznává ve vybraných okresech ČR. Nutno dodat, že jde o okresy, kde před rokem 1945 byla nejsilnější Sudetoněmecká strana Konrada Henleina.

Komunisté vždy patřili a patří k nejhlasitějším ochráncům českého jazyka. Zaznamenali jste snad v časech, kdy u nás byla dislokovaná sovětská vojska, že by např. nápisy na obchodech byly v ruštině, jak se tomu po listopadu 1989 děje všude možně v angličtině? Nebo že by se v obchodech prodávala trička s nápisy v azbuce? Nebo že by se v obchodech s potravinami objevovalo zboží s rusky psanými etiketami? Tenkrát jsme s ruštinou měli co dočinění jen ve školách. Zato dnes angličtina zasahuje do komunikace způsobem, že mladým lidem skoro už není rozumět, neboť každé druhé, třetí slovo ve větě je buď anglické, nebo anglické počeštěné. Obavy o češtinu jsou na místě, jsou oprávněné. Vývoj jazyka sice vnímám jako přirozený jev – na jednu stranu již dávno nemluvíme nerudovskou češtinou, ale na druhou stranu se ta čeština v tom vývoji nesmí ztratit, což se v současnosti děje.

Karel Havlíček Borovský to řekl jasně, a držme se jeho slov: »Národ, který ztratí svou řeč, ztratí své srdce.«

JUDr. Vojtěch Filip