Proč ještě důchodci mají právo volit?

Četli jste? Nečetli. Tak tedy si dodatečně otevřete Aktuálně.cz, kde je rozhovor redaktorky Petry Jaroměřské s podnikatelem, jenž je představen jako známý ‚filantrop a investor‘, ač jdeo majitele či spolumajitele řady institucí, zakladatelem společnosti RSJ a luxusního hotelového komplexu až na Zanzibaru, Václavem Dejčmarem.

S tím ‚mecenášem‘ bych to nebral zas tak vážně. Vydělatse přece nechá i na kultuře, zvláště na té moderní, jejíž cenu určuje dobrá propaganda. Proč tedy si nerozšířit své obchodní zájmy také do sféry výtvarného umění?

Václav Dejčmar, padesátiletý ekonomický inženýr, zakladatel RSJ (společnosti s cennými papíry), majitel modelingové agentury Czechoslovak Models ad., prostě miliardář, se redaktorce svěřil s tím, jak by to udělal, aby v Česku byl konečně pořádek a nechalo se v ní dobře žít.

Pro přesnost si ocitujme celou nejzajímavější pasáž zmíněného rozhovoru, jak byl také zveřejněn: »‚Máte představu, jak bude vypadat svět, kde bude drtivá většina společnosti starší šedesáti let, kde bude celá řada stoletých?‘ zeptala se Václava Dejčmara moderátorka debaty podcastu Ve vatě, zveřejněném v pondělí. Tématem byla Budoucnost, která není temná. ‚Svět by byl v pohodě, kdyby starší lidé nevolili,‘ odpověděl investor. ‚Měl jsem radikální úvahu: že stejně jako vylučujeme z voleb jednu velkou skupinu lidí, lidských bytostí – a to jsou děti do osmnácti –, tak když máme nějakou míru dožití, průměrný věk, tak těch posledních osmnáct let by taky nemělo volit,‘ popsal Dejčmar svou představu. ‚A ten důvod je, že většinou ti lidé volí, víme jak… Upřednostňují nějaké svoje strachy, dojmy a zájmy většinou penzijního charakteru vůči budoucnosti země,‘«

Takže v době, kdy někteří lobbují za volební právo pro šestnáctileté, by byla vzata základní práva starším lidem. Ty šestnáctileté lze zpracovat po internetu. Stačila by dobrá propaganda, nějaký ten zpěvák či zpěvačka, pár správných filmů a šikovný influencer (česky: ovlivňovatel, vlivník), který by mladým posluchačům sdělil, jak mají myslet. To české slovo v závorce je znepokojivé a mohlo by odradit, proto se za pomoci médií raději používá vhodnější anglické. To si totiž většina z nás vysvětlí poněkud jinak anebo mu dají obsah, jenž vyhovuje bruselským trendům. Vyzkoušeno to již je – viz Milion chvilek.

Starší lidé, podle Václava Dejčmara, myslí při vhození svého volebního lístku do volební urny především na penze, tedy, co jim kdo přinese. Podle toho prý volí. To znamená i populisty, ty, kteří jsou proti euru, kteří chtějí platit i papírovými penězi, kteří nepoužívají ke všemu internet a nevěří každé informaci, která je jim prostřednictvím televize a dalších médií předkládána. Takže i ‚evropské pravdy‘ neberou jako axiom. Proto namísto třeba Pirátů s celou fialovsko-rakušanovskou europravicí se k moci dostalo ANO s Okamurovci a Motoristy, a tak jsme nemohli, jak si přál Petr Pavel, směrovat nejen k euru, ale také k předání dalších státních pravomocí Bruselu. Ve sjednocené Evropě je přece síla nejen pro rozlet podnikání, ale také k odstranění zbytečných národních bariér, kdežto při existenci národních států mají progresívní podnikatelé jen problémy. Musí ustupovat národním zájmům a tím i svému dalšímu expandování. Jde o peníze a… – dovolím si citovat jednu hlášku z jednoho francouzského filmu, který byl promítán na kanálu PRIMA krimi v minulých dnech – »…peníze jsou mnohem návykovější než heroin.« A mít peníze je pro lepšolidi doslova hnací motor. Čím víc jich takový člověk má, tím je ‚lepším člověkem‘. Ostatně, i ten heroin se může koupit.

Ti senioři, které by od šedesáti, podle dejčmarovského chápání (osmnáct let před průměrným úmrtím), byli zbaveni všech demokratických práv, by tedy ztratili volební právo, právo být voleni, právo shromažďovací (nač se shromažďovat, když do ničeho nesmíte mluvit?). Od toho by byla odvozena další omezení. Byli bychom republikou mladých, nadějných, perspektivních, takových Dejčmarů. Není to hloupě vymyšleno, i když také jednou by Václav Dejčmar dovršil šedesátku. Co pak? Hlavně, že by mu zůstal majetek doma i daleko na Zanzibaru. Jenže, co kdyby nová generace ženoucí se po moci a přicházející v té době rozhodla, že kdo nemá volební právo, nesmí ani vlastnit velké podniky a instituce? Nebo vymyslela jiné omezení pro zastaralé myšlení generace Dejčmarů? Je to těžké si takovou situaci představit?

Václav Dejčmar, jak prozradil po obdržení množství nesouhlasných reakcí, prohlásil, že to prý vyslovil z legrace. Asi byl někým napomenut a snažil se rychle vycouvat. Není sám s podivným myšlením, které se později, když narazí, musí zahlazovat. Nějak moc takových legrací se ovšem objevuje na scéně. Od Topolánkovy osvětimské lži, přes Pavlovo tvrzení, že vlastně vinni hrůzami poslední velké války jsou také naši předci, až k Turkovu hajlování a Dejčmarovu odebrání práv seniorům. Našli bychom ovšem i další příklady. V případě Dejčmara si však myslím, že tomu tak není, že šlo o další zkoušku, kam až se může zajít ve snaze za každou cenu zvítězit a prosadit jedině tu svou ‚pravdivou pravdu‘. Zatím narazil. Proto ta zpátečka. Ale zkoušet se, netřeba o tom pochybovat, bude dál.

Jaroslav Kojzar