Říká se, že pachatel se vrací na místo činu. I když si jako pachatel nepřipadám, i já se minulý týden vrátil do míst, kde jsem jistý čas býval skoro denně. Vlastně to ani nebyl celý týden, byly to tři dny. Jednou jsem tam byl soukromě, jednou pracovně a jednou něco mezi – původně soukromě, ale bylo to tak zajímavé, že o tom musím něco napsat.
Mám na mysli podvečer s Matějem Stropnickým na téma Strategie míru v Ateliéru PV9. Byly to velmi zajímavé dvě hodiny, kdy první část patřila Matějovi a druhá diskuzi. Kdo ho zná, nebyl překvapen, jak svou řeč pojal. Nejlepším řešením by bylo přepsat ji celou, protože si to zaslouží, ale je možnost si celou akci pustit na internetu.
Musím přiznat, že nejvíce mne zaujala část, kterou zahájil slovy: »Václav Bělohradský, kterého mám docela rád, velmi odvážně letos napsal do Salonu Práva, přestože si můžeme říct, že je postmoderní filozof, liberál atd.« Zmínil dva jeho články Diagnóza: unipolární porucha a zejména Svět včerejška: rekviem.
V tom druhém Stropnického zaujala pasáž o knize Karla Jasperse z roku 1958 Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době, protože »zhruba před měsícem to chvíli vypadalo, že jaderný konflikt je znovu reálný.« Jaspers v knize píše: »Podmínkou svobody a míru je skutečná, celosvětová, neomezená svoboda zveřejňování. Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání.«
A právě posledních pět slov Matěj několikrát zopakoval, protože si nevzpomíná, že »by je v politice někdy někdo dodržoval«, a přidal i další důležitou a klíčovou myšlenku Bělohradského eseje i Jaspersovy knihy: zachování otevřené komunikace s ideovým soupeřem. Dal to do souvislosti s výsledkem nedávných voleb v USA a slovy ukrajinského prezidenta Zelenského o stáhnutí podmínky, že s Putinem se jednat nebude.
Tento podvečer mě donutil si oba zmiňované Bělohradského materiály najít a přečíst. Co tedy přesně napsal?
»Jádrem politiky je hledání ‚rozumného‘ kompromisu mezi etikou hodnot a etikou zodpovědnosti, mezi cenou přesvědčení a cenou lidského života. Co je rozum a co hodnoty v nukleárním věku?
V knize ‚Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době‘ vyslovil Karl Jaspers kategorický imperativ poválečné filosofie: Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně.
Komunikace s civilizačními soupeři (například spolupráce s čínskými univerzitami) je v Česku v současnosti stigmatizována coby ohrožení demokracie; příkladem budiž mediální útoky v mccarthyovském stylu na Marka Hrubce, významného představitele intercivilizačního dialogu, a jeho následný odchod z pozice vedoucího Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR.
Jaspersovo filosofické přesvědčení, že ve věku nukleární moci je ‚otevřená komunikace‘ s ideovým soupeřem podmínkou vlády rozumu, se ze západní politické filosofie vytrácí.
V roce 2006 kupříkladu publikovali američtí profesoři Keir A. Lieber a Daryl G. Press úvahu o konci nukleární rovnováhy (The End of MAD? The Nuclear Dimension of U. S. Primacy), v níž teoreticky hodnotí šance nukleárního úderu proti Rusku. A internet připisuje (možná neprávem) Heleně Langšádlové, ministryni a poslankyni za TOP 09, tento výrok: ‚Jaderná válka proti Rusku by byla naší povinností a bojem za naši svobodu.‘ Velvyslanec u NATO Jakub Landovský říká o růstu zbrojení, že je to ‚veliká šance pro ČR, která má tradici v oblasti zbrojního průmyslu‘. A Petr Fischer napsal, že Jürgen Habermas, jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století, ‚ze strachu z jaderných zbraní doporučuje jednání a dohodu‘. Je ten strach výrazem rozumu, nebo jen stařecké slabosti?
Tato ‚normalizace obludného‘ je zlomovou dominantou diskurzivního pole nového desetiletí. Vynořila se jako důsledek přeměny NATO z historicky omezeného obranného paktu západních států na univerzálně platný politický projekt, který nepřipouští kompromis.«
Už chápete, proč mluvil Stropnický o velmi odvážném psaní? Nebo je Bělohradský a každý, kdo s jeho textem byť jen sympatizuje, natož souhlasí, jen dalším kolaborantem, proruským švábem nebo kremlobotem?
Zbyšek Kupský
Diskuze je uzavřena.