Masaryk apriorně nebyl proti demokratickému socialismu! Sám by se nejspíš hodně divil, kdo dnes mluví jeho jménem.
On sám pocházel z ryze plebejských poměrů. V jedné malé světničce, kde vyrůstal, bydlelo šest lidí.
Plebejský charakter měly i první 2 zákony Národního shromáždění z roku 1918, a sice zrušení šlechtických titulů a uzákonění 8hodinové pracovní doby.
A pokud budeme pečlivě studovat Masarykovo dílo Naše nynější krize, Otázku národní či Otázku sociální, zjistíme, že Masaryk viděl právě v idejích socialismu jedno z možných společenských východisek z krize modernity.
Že ho trápila sociální nerovnost, že i on sám varoval před úskalími bezbřehého moderního liberalismu a že, jak sám tvrdil, »socialismus je nutno chápat jako úplný a nový názor na svět«.
Třebaže tzv. První republika měla k realizaci sociálně spravedlivé společnosti ještě hodně daleko, bylo nezpochybnitelnou Masarykovou zásluhou, že představovala jakousi hráz vůči postupně se fašizující okolní Evropě. A že pokračovatelem jeho politiky se stal právě Dr. Edvard Beneš, jenž už v rozbouřených 30. letech aktivně usiloval o dobré vztahy s tehdejším Sovětským svazem.
Poučme se i my z dějin a podpořme myšlenku vytvoření jakési antifašistické lidové fronty i v současné rozbouřené době. V naší malebné vlasti a v Evropě, která znovu tápe v otázkách války a míru, a která právě hledá svá příští životní východiska…
Nezapomínejme však ani na další Masarykovy spisy – vždyť jsou stále aktuální – Rusko a Evropa, sociologické dílo Sebevražda a v neposlední řadě Masarykovo dílo nejvzácnější: Ideály humanitní.
Demokracie je diskuse.
Kdo tohle zapomíná, nezná Masaryka a nechápe svět, ve který Masaryk věřil.
Marek Adam