Než jsem se stala manažerkou ve veřejné správě, seděla jsem jako asistentka v senátní kanceláři Evy Sykové za obvod Praha 4. Naučila jsem se tam jednu věc, na kterou nezapomenu: přestřižení pásky u opravené tělocvičny a řízení školství jsou dvě úplně jiné činnosti, i když na fotce vypadají stejně.
Zeptejte se kteréhokoli rodiče prvňáčka v Praze 14, kdo odpovídá za to, že bude mít jeho dítě za devět let místo na střední škole. Nikdo vám nedá jasnou odpověď — a není to tím, že by ti lidé na úřadech byli líní nebo hloupí. Je to tím, že tahle otázka nepatří nikomu do popisu práce.
Základka patří radnici, střední škola magistrátu, dítě zůstává uprostřed
Praha má 57 městských částí. Každá z nich si sama zřizuje a řídí základní školy a školky na svém území — svůj rozpočet, svou radu, své priority, svůj volební cyklus. O krok výš, pro celé město najednou, zřizuje střední školy hlavní město samo, přes magistrát. Dítě, které dnes nastupuje do první třídy na Praze 14, tak prochází vzdělávacím systémem, který nikdo neřídí jako jeden celek. Kapacitu první třídy plánuje radnice, která nemá žádnou povinnost ani nástroj promítnout si, kolik z těch dětí bude za devět let potřebovat místo na střední škole spravované úplně jiným úřadem, s jiným rozpočtem a jinými lidmi u kormidla.
Ať je jasno, co se má měnit a co ne
Aby nevznikl dojem, že chceme zrušit městské části jako takové — nechceme. Úřady zůstanou přesně tam, kde jsou dnes, včetně výkonu státní správy (stavební úřad, matrika a podobně), které lidé denně potřebují kousek od domova. Co je zbytečné a co chceme zrušit, je zdvojená politická samospráva nad nimi: 57 starostů, k nim místostarostové a radní, k tomu stovky zastupitelů na jednotlivých radnicích — dohromady zhruba 1200 volených funkcionářů, které Praha platí za to, aby dělali politiku tam, kde by stačila jedna odpovědná úroveň. Přesně tohle navrhoval už v roce 2015 Jiří Bodenlos, dnes kandidát na naší kandidátce — tehdy jako zastupitel Prahy 4, tedy proti vlastní funkci: zrušit politické vedení městských částí a dát město pod jednotné vedení pražské rady a zastupitelstva, zatímco výkon státní správy zůstane tam, kde je dnes, aby občan nemusel nikam jezdit. Tenkrát to byla osamocená provokace. Dnes je to bod programu celé koalice.
Pásku přestřihnou, řízení nechají na náhodě
Politici na městských částech mají jednu disciplínu skvěle zvládnutou: pozvat novináře na přestřižení pásky u opravené tělocvičny, nové kotelny nebo vymalované třídy. Není na tom nic špatného — opravy jsou potřeba a někdo je musí prosadit. Jenže tohle není řízení školství, je to údržba. Nikdo z těch samých politiků nesedí u tabulky, která by ukazovala, kolik prvňáčků bude v jejich obvodu za pět let, natož za devět, kdy budou řešit střední školu o patro výš. Údržba dneška a plánování zítřka jsou dvě různé práce a v Praze je dnes nedělá pořádně nikdo.
Dvě čísla, která právě tohle plánování ukazují — a nikdo se na ně nedívá spolu
Praha dnes řeší nedostatek míst na středních školách — v prvním kole letošního přijímacího řízení uspělo na čtyřletých oborech jen 68 procent uchazečů, zatímco celostátní průměr byl skoro 82 procent. Jedním z důvodů je i to, že na pražské střední školy dojíždí velké množství studentů ze Středočeského kraje — podle odhadu, který zazněl v předvolební debatě, jde až o třetinu studentů, tedy zhruba dvaadvacet tisíc mladých lidí, kteří čerpají kapacitu placenou z pražského rozpočtu.
Podobný tlak, jen o úroveň níž a s jinými aktéry, se odehrává v základním školství. Praha má dnes zhruba sto čtyři tisíc obyvatel s dočasnou ochranou z Ukrajiny, což znamená, že ukrajinské děti tvoří kolem sedmi procent všech dětí ve městě — v Praze 9 nebo v Nedvězí je to přes deset procent. Tyhle děti mají ze zákona stejné právo na místo ve škole jako kterékoli jiné dítě s bydlištěm ve městě, přesně jako děti z Prahy 4 nebo z Řevnic. Není to výhoda, kterou by někdo někomu nadělil — je to prostě další reálný nárůst poptávky, se kterým se při plánování kapacit mělo počítat a nepočítalo. Obě čísla mluví o tomtéž: o budoucí potřebě, kterou umí spočítat kdokoli s tabulkou v Excelu. Jenže je řeší dva různé úřady na dvou různých patrech, a ani jeden nemá důvod sledovat, co dělá ten druhý.
Druhá mantra: každé dítě na maturitu, ať dělá cokoliv
A pak je tu ještě jedna věc, o které se v debatách o pražském školství mlčí. Roky se táhne mantra, že dobrá škola je ta, po které je maturitní vysvědčení a pokud možno vysoká škola — bez ohledu na to, jestli k tomu dítě má vlohy, nebo jestli to město vůbec potřebuje. Výsledek vidíme na vlastní kůži: měsíce čekání na elektrikáře, instalatéra, automechanika nebo zedníka, ceny řemeslných prací nahoru, a řemeslníci v důchodovém věku, za které nemá kdo nastoupit.
Přitom směr, kterým se pražské střední školství posledních let posouvá, jde přesně opačně. Podle dat Cermatu ubylo za poslední rok veřejným odborným školám v Praze skoro sto padesát míst, zatímco gymnáziím přibyla čtyři. Ne čtyři sta — čtyři. Škola, která z kluka nebo holky udělá elektrikáře, topenáře, obráběče kovů nebo stavaře se specializací, je dnes v Praze vzácnější než minulý rok, i když by jich mělo přibývat.
Nechci, aby to vyznělo jako škrty proti gymnáziím — gymnázia jsou v pořádku pro ty, kam patří. Chci, aby odborné a technické školství přestalo být tou variantou, kterou si vybere jen ten, koho „na gympl nevzali“. Praha potřebuje elektrikáře na fotovoltaiku na střechách městských budov, instalatéry a topenáře na výměnu kotelen, stavaře na vlastní bytovou výstavbu a obráběče a mechaniky pro městské podniky jako Dopravní podnik. Když to město samo staví a provozuje, mělo by si samo vychovávat i lidi, kteří to umí postavit a opravit — místo aby je shánělo měsíce na volném trhu za cenu, kterou nakonec zaplatí nájemníci a cestující.
Co s tím Spojená levice pro Prahu chce udělat
V programu máme napsáno, že současný systém 57 městských částí je nehospodárný a nespravedlivý a že miliardy ušetřené na platech politiků mají jít přímo do služeb pro občany — tedy přesně do těch oprav tělocvičen a kotelen, které dnes slouží hlavně k fotografování. Vedle toho máme v programu garantovaná místa ve školkách a jeslích pro všechny děti, přednostní přijímání dětí s trvalým pobytem v Praze na střední školy zřizované hlavním městem — jako přímou odpověď na tlak z dojíždění ze Středočeského kraje — a rozvoj technického a řemeslnického školství včetně investic do vybavení, protože dílna bez strojů je jen učebna s horší pověstí.
Nejde o to hledat viníka mezi dětmi, které se do Prahy přistěhovaly, ani mezi rodiči ze Středočeského kraje, kteří chtějí pro své dítě dobrou školu, ani mezi čtrnáctiletými, kteří chtějí na gymnázium. Jde o systém, kde 1200 lidí dělá politiku na úrovni tělocvičen a kotelen a nikdo neřeší, kolik dětí bude Praha za deset let mít a co budou umět. Jako manažerka to vím jistě: když plánování nedělá nikdo, výsledek za deset let nepřijde náhodou dobrý.
Michaela Jakubův, manažerka se zkušeností ve veřejné správě, dříve asistentka v senátní kanceláři, kandidátka do Zastupitelstva hl. m. Prahy za Spojenou levici pro Prahu
Zdroje: Ukrajinci mění pražské adresy. Úřady spočítaly, kde jich žije nejvíc – PrahaIN, 18. 8. 2026; Praze chybí střední školy. Kdo z aspirantů na primátora nabízí řešení? – Novinky.cz, 3. 8. 2026; David Klimeš, Primátor, který dětem upírá vzdělání – iROZHLAS, 23. 4. 2025 — data Cermatu k odborným školám a gymnáziím; NašePraha.cz, 1. 12. 2015: Městské části – zrušit je a nebo naopak posílit jejich odpovědnost a finance?; Program Spojené levice pro Prahu 2026, kapitoly 3 (Školství) a 10 (Správa města).
Ta myšlenka je hezká, ale kapři si sami rybník nevypustí.