V těchto dnech jsem si mohl – a se mnou desetitisíce uživatelů – na Seznamu přečíst informaci, že ruský představitel Medveděv, bývalý prezident a premiér, ale stále velmi vlivný člen ruského vedení, vyhrožoval prý Evropě atomovými zbraněmi. Měl reagovat na slova o použití »taktických nebo vůbec jaderných zbraní« v dnešním konfliktu a na případnou reakci Ruska, kdyby začalo prohrávat. Je-li to pravda, nevím. Nevěřím příliš našim mainstreamovým médiím. Jsou placeny za propagandu, nikoli za poskytování informací. Na rozdíl od údajného výroku Medveděva však vím, že jedna z našich pro boj nadšených dam, novodobá Vlasta (viz Jirásek Dívčí válka), to skutečně s použitím jaderných zbraní proti Rusku myslela vážně (Langšádlová: Jaderná válka s Ruskem by byla bojem za svobodu.). Kdyby ne, pak by jistě zveřejněnou větu následně dementovala, nebo dokonce podala žalobu na jejího zveřejnitele. To se nestalo.
Také jeden z amerických generálů, alespoň podle internetu, se o použití atomové zbraně v souvislosti s událostmi na Ukrajině zmínil. Mohl to být podvrh. Ale nemusel. Ani to dementováno nebylo. Ale v současném šílenství bych se ani takovému výroku nedivil.
Pokud jde o Medveděva, těžko by nějaký údajně svůj výrok anebo bluf, vyřčený jen jako hrozbu v reakci na něco, co neznáme, u nás dementoval. Jen jedno vím jistě, že Zelenského parta by svůj závazek z Budapešti, že nebude jadernou zemí, ráda zrušila. Také to už zaznělo éterem…
Použít atomové zbraně v jakémkoli konfliktu je zločin. Někdo však musí začít. Pak následuje ten druhý z opačného břehu. Pak už se nikdo nebude ani ptát, kdo vlastně začal.
Dnes, tedy 6. srpna, je tomu právě sedmdesát osm let, co první z takových bomb byla shozena na pulzující město. O tři dny později druhá. V tom prvém jednorázově zahynulo přes devadesát tisíc a následně pak dalších nejméně pětasedmdesát tisíc lidí. Šlo o mírové město. Bez vojáků a vojenských zařízení. Jmenovalo se Hirošima.
To druhé se jmenovalo Nagasaki a ještě tentýž den, tedy 9. srpna 1945, v něm zemřelo šedesát tisíc, aby v následujících týdnech s bolestmi umíralo dalších nejméně dvacet tisíc lidí. Nevšímejte si však čísel. Jsou zcela nepřesná. Nikdo totiž nedokázal přesně zjistit, kolik mrtvých to bylo a ani které nemoci, jež zabíjely poté, vznikly následkem zmíněného bombardování.
Zkáza obou měst měla být, a donedávna také byla, varováním pro svět. Pro kohokoli, kdo by pomýšlel na podobné řešení nějakého konfliktu. Na atomové zbraně už totiž nemají monopol jen Spojené státy, jak tomu bylo v roce 1945. Chce je mít také Ukrajina, byť na jednání v Budapešti (Budapeštské memorandum, 1994) se zavázala, že se jich vzdává.
Dnes tedy kdekdo mluví o použití jaderných zbraní proti druhému. Paní ministryně Černochová nám dokonce sdělila, že se jich vlastně, budou-li taktické, nemusíme bát. Ale co lidé, kteří budou žít v pásmu, kam taková zbraň dopadne? Ukrajinci? Rusové? Ty můžeme odsoudit k infernu, k peklu? A následné zamoření ovzduší? Radioaktivní mraky větší než ty, které vznikly po havárii Černobylu? Ty zůstanou na místě a budou čekat, až se v nich částečky rozloží a znovu uvidíme »čisté nebe«? Jenže proudění vzduchu se nebude ptát českého generálního štábu nebo bruselského centra NATO, co má dělat. A myslí si paní ministryně, že ve válce, která by mohla případně nastat a jíž bychom se účastnili zásluhou takových, jako je ona, se použijí jen tzv. taktické jaderné zbraně? Ta taktická zbraň může totiž jedním rázem vymazat třeba Jindřichův Hradec, Zlín nebo Opavu… Ne tedy jenom Mošnov, který prý podle generála v.v. Pavla už připravujeme pro americkou armádu, jak řekl za návštěvy v Polsku, nebo tanky M1-Abrams či se jménem ARMATA. Ta netaktická velká bomba pak celou Prahu, Brno, Plzeň, Ostravu…
Podle jednoho amerického analytika, jehož názor také bylo možné přečíst na internetu, okamžitě po svržení atomových pum, dnes nesrovnatelně účinnějších, než tomu bylo v roce 1945, by rázem zahynulo na milion lidí a pak by to šlo jako na drátku. Mrak by nám na dlouho zahalil Slunce. Kontaminována by byla voda. Radioaktivita by vzrostla přes snesitelnou normu. Lidé, zvířata a ryby by mřeli po statisících. Možná, že by se po řadě století zachránivší se opice začaly třeba vytvářet novou civilizaci, ale bylo by to bez lidí. Vzor máme: Planetu opic natočenou podle románu francouzského spisovatele Pierra Boulleho.
Co tedy navrhuji? Skončit s válkou neválkou na východě Evropy. Už dávno přerostl lokální konflikt ve světový. Zatím doutnající, ale Bidenova administrativa i prostřednictvím svých podřízenců do malého ohýnku stále přifoukává, aby náhodou nezhasl. Přitom zájem většiny lidí je jediný: žít v míru, mít svou práci a nebát se příštího dne. To není těžké pochopit, ale špičky našich »demokratických zemí« a obou »válčících stran« jsou zřejmě méně chápavé.
A ještě něco: Je třeba odmítnout vyhrožování jadernými zbraněmi, ať je vyslovil Medveděv, Langšádlová, Černochová anebo některý z amerických generálů či třeba všehoschopný bavič z Kyjeva.
POZOR! Varování z Hirošimy a Nagasaki je stále platné.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.