Porozumět pravidlům života

Lidská společnost nikde na světě nereflektuje zákony univerza či nelineárních dynamických systémů, protože každá její konkrétní formace sleduje jen mocenské a politické zájmy dané vládní garnitury nebo diktátora. Vždy jde o nadvládu vyvolené menšiny, mocenské elity, nad většinou. Elitu, která formuje život ve společnosti, tvoří představitelé hospodářství, politiky a vojenství. Na obyvatele působí prostřednictvím médií, nastaveným vzdělávacím systémem, různými regulacemi atd. Pomocí těchto a dalších prostředků se u nich snaží vytvářet požadované stereotypy myšlení, jinak řečeno manipuluje s lidmi. Poslušná většina tak přebírá roli jen štěkajícího mopslíka v tzv. koalici ochotných. Forma zastupitelské demokracie je jen dobře propracovaným podvodem na voličích, což si drtivá většina občanů ani neuvědomuje, protože v nich bylo vytvořeno přesvědčení o správnosti fungování tohoto typu demokracie. Na přesvědčení je založeno vše. Když máte pevné přesvědčení, věříte. Víra je absolutní přijetí toho, že se naše myšlenky staly realitou. Jestliže hluboce věříme, že naši vůdci konají dobře, přijali jsme toto přesvědčení bez ohledu na to, zda to je, nebo není pravda. Ale pokud chceme něco změnit, přestaňme doufat a začněme konat.

Od nepaměti hledají lidé pravdu, spravedlnost a svobodu. Ale vlády jim často předkládají jen polopravdy a lži, kterým mnozí dokonce věří. Míra svobody je limitovaná. Nevidíme pravdu, protože se necháváme oslepovat falešnými představami. Téměř vše, co přijímáme, má své obrazy ve slovech nebo v matematické symbolice a v matematických operacích. Přitom mnozí z nás si neuvědomují sílu slova. Slovo může být bílou i černou magií. Slovo je tak mocné, že dokáže změnit nebo zničit životy milionů lidí. Hitler pomocí slov manipuloval s celou zemí, ve které žilo plno vzdělaných a inteligentních lidí. Dokázal přesvědčit německý národ, aby se dopouštěl těch nejzrůdnějších činů. Vytvořil v nich víru v tisíciletou Třetí říši. V každém z nás je systém víry, neboť kdykoli uvěříme nějakému názoru, stává se součástí našeho systému vnitřního přesvědčení – vnitřní víry. Mezi námi existují i lidé prodejných charakterů, kteří vědomě a účelově, den ze dne, vymění svoje názory za cokoliv jiného, co jim přinese aktuální prospěch. Stalo se to fenoménem zvláště v české společnosti. Takto charakterově narušení lidé se koncentrují ve strukturách, které umožňují ekonomický nebo mocenský prospěch. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Máme ho na očích. Všude na světě najdeme lidi, kteří mají potřebu prosazovat svoji moc, lhát, urážet, parazitovat na druhých nebo plodit zlo.

Zlí lidé jsou přesvědčeni o tom, že vše dělají správně a nelze jim nic vytknout. Proto veškeré vlastní chyby projektují na druhé, neboť špatní jsou ti ostatní. Na každého, kdo je kritizuje, zaútočí. Pro obraz vlastní dokonalosti jsou často ochotni obětovat druhé lidi. Hlavní jejich problém je v tom, že si odmítají připustit škodlivost svého konání. Lze je nazvat lidmi lži. K jejich charakteristikám patří: Netolerantnost ke kritice, zastírání vlastních nenávistných pocitů, pomstychtivost, touha po moci (proto je jich tolik v politice), schopnost obětovat druhé lidi (často to dělají skrytě), zneužívají neštěstí ostatních, dokáží mistrně lhát, nikdy necítí lítost, jsou lstiví, nemají odpovědnost a schválně vyvolávají konflikty. Nepřipomíná vám to někoho? Ale zkušenost varuje, že čím více jsme ve styku se zlem, tím větší je pravděpodobnost, že i my budeme zlí.

Dnešní naše vláda před svým zvolením tvrdila, že umí vládnout lépe. Že umí dělat politiku lépe. Že bude lépe spravovat tuto zemi a budeme se mít lépe. Ale ukázala se jen jejich prázdná mysl, bezzásadovost, odborná neschopnost, nahrazování pravdy polopravdou nebo lží, touha po moci, které přizpůsobili vládnutí za každou cenu. Předvedli jste, že nejste lepší. Ekonomické, životní a další parametry ukázaly, že máme nejhorší vládu za uplynulých třicet let. Navíc nejsou schopni vést zemi k prosperitě. Mezinárodní politika se zaměnila za vlezdop***lismus k jedné straně. Naše země byla vystavena riskantní válečné hře, kterou nejde vyhrát. Česko nemá suroviny, a ty tlusté roury s plynem a ropou, bez kterých česká ekonomika nemůže existovat, vedou z východu na západ, ne naopak. Žádný neruský plyn nebude levnější a výhodnější tak, aby mohl plynovody z Ruska nahradit. Ani vlaky s uhlím už netěžíme v Ostravě, ale donedávna přijížděly z Ruska a dnes se uhlí dováží hlavně z Polska a dokonce i z Austrálie. Došlo k znásilnění ekonomiky politikou, podlehli jsme nesmyslnému Green Dealu, a v důsledku těchto a dalších bruselských pošetilostí jsme z prosperující země vytvořili kocourkov. Dekadentní politika nechápe, že v mezinárodní soutěži nemůžeme být osamoceni a musíme spolupracovat i se zeměmi, které mají jiný pohled na společenské zřízení, než naše stávající vláda. Narušili jste fungující dialog, prospěšný pro všechny strany.

I když je v Rusku prezidentský systém ekonomicky i politicky regulované demokracie, má až 80% podporu svých občanů. O tom se vám může jen zdát. I když je v Číně státně korporátní kapitalismus, paradoxně vedený komunistickou stranou s čínskými rysy, je to nejvýkonnější ekonomika světa s obrovskou podporou svých občanů. Tato země má dnes neuvěřitelně silnou a nejpočetnější armádu ve světě, a nenechá si do svých záležitostí nikým mluvit ani ze strany Spojených států. Západ svými sankcemi a další nesmyslnou politikou vehnal do náruče Rusko a Čínu, a tak urychlil rozvoj skupiny BRICS. Rusko, Čína a Indie, tato trojice vojenských, jaderných a kosmických mocností s více než 2,5 miliardy lidí, s obrovskou rozlohou a s největší zásobou nerostného bohatství, bude určovat dění ve světě. Ať se vám to líbí, či ne. Provokace, diplomatické urážky a narušení vzájemných vztahů jste začali vy, česká vládo. Bourání pomníků, ostentativní vyhošťování diplomatů, zpravodajské hry, ekonomická embarga a urážky cizích politiků k ničemu dobrému nevedly a v ničem nám nepomohly. Ano, možná že Rusko nepotřebuje v Česku 250 diplomatů. Ale Česko potřebuje v Rusku diplomaty, obchodníky na prodej výrobků a potravin, na dovoz surovin i obilí. To vše je dnes díky vládnímu angažmá jen minulost. Stali jsme se částečně nepřátelskou zemí, která se usilovně snaží o plné nepřátelství s jadernou mocností a ukončení jakékoliv diplomacie. Proč z pohledu Ruska nepřátelskou zemí není Německo, Maďarsko, Itálie atd., ale ČR ano? To je otevřená cesta k válce. Přitom celé Česko má počet obyvatel jako Moskva s předměstími.

My nejsme tvůrci dějin, a podle toho se máme chovat. Pro tak malou zemi je výhodný jen politický azimut všech směrů, a ne jednostrannost, umocněná nesmyslnými provokacemi, a to dokonce v rozporu s elementárními pravidly života i slušnosti. Je snad Rusko zosobněním zla a USA dobra? Kde byli vyznavači tohoto schématu, když Američané napadli Irák na základě lži, Libyi, kterou zcela rozvrátili, zaútočili na Srbsko bez mandátu OSN s obrovským počtem civilních obětí, okupaci Afghánistánu ukončili až po dvaceti letech nesmyslných bojů téměř úprkem, včetně vojáků členských zemí NATO atd.

Špatný systém vývoje civilizace lidi ochočil a bohužel mnozí z nich si ani neuvědomují, že nejsou svobodní. Problém spočívá v tom, že většina lidí nechápe, že jejich mysl ovládají reprezentanti daného společenského systému. Prvním krokem k osvobození, je nutnost si uvědomit, že svobodní nejsme, a pochopit v čem je problém a jak ho řešit. Bohužel v lidské společnosti vždy bude platit: »Něco za něco«. Ale nikdy se nemáme podřizovat žádným globalistickým parazitům a kontrolorům a nesmíme je ani podporovat. Svoboda spočívá v používání kritiky rozumu v systému vlastního života.

Každá událost ve společnosti je jejím zrcadlovým obrazem. Proto se krátce vracím k bestiálnímu řádění 24letého studenta FF UK, Davida Kozáka, které nastalo jen šest dní po zrůdné vraždě tatínka s miminkem v Klánovickém lese. Na to jsme nebyli připraveni, přestože dnešní zlá doba k nám vyslala již hodně varovných signálů. Pravidelné případy masového vraždění známe jen z americké demokracie. Masové násilí, masakr za masakrem s použitím střelných zbraní, se v USA stalo tradičně známou skutečností. Ale tam to nepřekvapuje, neboť v celé americké historii se mezilidské problémy a konflikty řešily »ranou pěstí« a siláckými projevy. Ukazuje se, že hranice mezi demokracií a násilím může být tenká. Bohužel, jak se u nás stává, oba výše zmíněné otřesné případy se zpolitizovaly a dokonce podivně propojily. Policejní tiskovka nám moc nepomohla, neboť jejím cílem nebylo nic jiného, než v nás probudit to »správné« přesvědčení. Ale postupně se ukazuje, že předvedená policejní samochvála o bezchybném zásahu na FF UK má velké trhliny. Nehledě na to, že každá samochvála smrdí, protože má za cíl překřičet nedostatky.

Jiným příkladem otravy společnosti je politická štvanice kolem hokejisty-gólmana, Libora Hudáčka, vypuštěná ze strany různých českých kreatur, která není ničím jiným, než projevem politické ubohosti a nesnášenlivosti. V jeho případě jsme ho od nás vyštvali, a tak bezproblémově posílil hokej v Německu, kde nikdo neřeší jeho předchozí sportovní angažmá v KHL, protože politika do sportu nepatří. Znásilňování ekonomiky či sportu politikou je vážným projevem idiocie, a výsledkem jsou jen diskrepance, ztráty a úpadek.

Mohli bychom pokračovat ve výčtu sebevražedných kroků v současnosti u nás. Stačí připomenout zrušení koncertu v Praze vynikající operní pěvkyně, sopranistky Anny Netrebko, která má rakouské občanství a žije v Rakousku, a to jen proto, že je původem Ruska a je na nějakém pochybném sankčním ukrajinském seznamu. Sama Netrebko to označila za vynucenou cenzuru pod politickým tlakem. S tím souvisí otázka: Kdo nám tady sakra vlastně vládne a určuje pravidla života?

Základním obecným zákonem, kterému se přizpůsobují všechny ostatní, je zákon »akce a reakce«, příčiny a následku. Tento zákon říká, že účinek nebo následek nějakého činu se musí rovnat příčině. Příčinou v lidské společnosti je vždy nápad nebo přesvědčení. K těm nejhorším patří nápady motivované politickými nebo mocenskými ambicemi. Člověk má sklon vytvářet si o všem domněnky. V tom ale problém není. Problém nastane, když apriori věříme, že jsou vždy pravdivé. To nás často vede k tomu, že obviňujeme své okolí. Dramata života mívají právě kořeny v námi vytvořených domněnkách. Celý systém vztahů mezi lidmi, mezi národy, mezi politiky a jejich cíli je o vytváření domněnek, které s sebou mohou nést spoustu emocionálního jedu.

Zákon akce a reakce, který je neosobní, říká, proč tolik lidí, kteří jsou v podstatě dobří, prožívá dnes v životě tolik problémů a pohrom. Enormně se u nás zvýšil počet dětí, které páchají sebevraždu nebo se nějak poškozují. U mnohých mladých se projevuje ztráta empatie a slušnosti, a naopak nárůst lhostejnosti. K řešení těchto problémů mladé generace nepomůže volání po větším počtu psychologů a psychiatrů. Je to stejné, jako kdybychom v boji proti zvýšenému počtu požárů budovali jen nové hasičské stanice namísto toho, abychom pátrali po příčinách. Je to stejně nesmyslné, jako eurounijní řeči o řešení migrační krize, když se ve skutečnosti proti nájezdům těchto hord nic nekoná. Je třeba se nebát a použít i sílu proti přílivu ilegální migrace. Pseudohumanitární kecy nic nevyřeší.

V případě mladé generace se na jejich problémech podepsala i nesmyslná a diskriminační covidová opatření. Stačí porovnat naše opatření a jejich katastrofální dopady na společnost a ekonomiku třeba se Švédskem, které nepřistoupilo na podobná drakonická opatření, a dnes se z covidové pandemie zotavilo mnohem lépe než my. Nemluvě o tom, jak na nesmyslně vynucenou hromadnou vakcinaci zareaguje generace nově narozených, neboť vakcíny neprošly standardními testy. To před soudem ve Spojených státech přiznala jedna z ředitelek Pfizeru. Lví podíl na problémech mladé generace mají jak rodiče, kteří ne vždy vytváří adekvátní rodinné zázemí, tak i špatný školní systém, kdy se při výchově zapomnělo na rozvoj emoční inteligence, názorová objektivita se změnila na politickou demagogii a ve jménu momentální politiky se překresluje i historie.

Jako příklad lze uvést bombastické připomínání osvobození Plzně 3. americkou armádou, které velel gen. George Patton. Přitom při vstupu americké armády do Čech nenastaly ani velké boje. Výjimkou byl boj o Cheb. Celkem padlo 116 Američanů a 406 bylo raněných.

Vedle této značně zmedializované oslavy, je připomínka osvobozovacích bojů Ostravské operace (též Ostravsko-opavské operace) jen slabou ozvěnou. Přitom šlo z hlediska válečného Německa o strategickou oblast. Proto zde Němci připravili velmi odolnou obranu s využitím i našeho pevnostního systému vybudovaného čs. armádou do roku 1938. Hloubka obrany byla až 50 km a obsahovala pět obranných pásem. Německé obraně velel maršál Schörner. Velením Ostravské operace byl pověřen gen. Jerjomenko. Tvrdé boje trvaly 41 dnů. Německé vojsko čítalo asi 155 000 vojáků. Z nich padlo nebo bylo vyřazeno 75 000 mužů a zajato 20 000. Na sovětské straně bylo nasazeno asi 225 000 rudoarmějců včetně čs. tankové brigády. Z tohoto počtu padlo asi 24 000 mužů a 89 000 jich bylo raněno. Boje americké a sovětské armády při osvobozování našeho území nelze vůbec porovnat. To samé platí o počtech mrtvých a zraněných.

Někteří si neuvědomují, jiní tak činní zcela vědomě, že jednostrannost a demagogie vede vždy jen ke špatnému porozumění dění kolem nás, ke ztrátě racionality a empatie. Jsme plni přesvědčení a myšlenek, které jsme nasbírali běhen života. To se pak projevuje v našich postojích, nápadech, názorech i zvycích. Začne-li je někdo nebo něco zpochybňovat, vzepřeme se, protože máme v sobě zakotvené náboženské nebo politické názory, názory na nás samotné i na vše ostatní. Přitom mnohé z toho, v co věříme, nemusí být pravdivé, ale my to přesto za pravdivé považujeme.

Všechno, co k nám přichází a co zpracováváme, lze vyjádřit větou: Stejné ke stejnému si cestu hledá. Toto pravidlo někteří označují jako zákon přitažlivosti. Tento zákon funguje, ať chceme, nebo ne. Přitom obsah tohoto zákonu nemá co do činění s naší osobností, náboženskou vírou, ani s tím, zda jsme dobří nebo špatní. Neodvíjí-li se náš život podle našich představ, mnoho z nás s tím není spokojena a může cítit nespravedlnost. Většina našich rozhodnutí je založena na našich předchozích zkušenostech. Volba vždy znamená být si jí vědom. Naše rozhodovací procesy nejsou omezené skutečnou realitou, ale realitou takovou, jak ji vidíme my. Každé rozhodnutí člověka o něm vždy něco odhalí. Učiněné rozhodnutí vždy řekne lidem, kdo je kdo.

Málokdo z nás si uvědomuje, že nevyvíjí-li se náš život podle našich představ, je to tím, že jsme za svá přijali falešná přesvědčení a názory, které nás drží daleko od všeho, čím bychom mohli být. Naše chování vzniká na základě toho, jak vnímáme sami sebe. A tímto chováním ovlivňujeme nejenom prostředí okolo nás, ale i to, co můžeme získat. Ale ať se snažíme sebevíc, vždy budeme v něčích očích neúspěšní, názorově nepřijatelní nebo nedosáhneme souhlasu v míře, kterou hledáme.

U některých lidí se v rámci životních diskrepancí stává, že se začnou nenávidět za všechno, co udělali či naopak neudělali, nebo začnou nenávidět ostatní za to, co udělali nebo ne, a tím spolehlivě směřují k vlastnímu utrpení. Je to způsob, jak začít ničit sám sebe. Jde o zklamání sám sebou, protože dotyčný nedokázal žít podle vlastních očekávání, nebo podle toho, co od něho očekával někdo jiný. Tento pocit může vést k násilné destrukci sebe sama i okolí.

V přístupu k životu má člověk pouze dvě možnosti. První znamená užít si dnešek (carpe diem) a druhou možností je dělat si starosti s tím, co nemáme, a doufat, že zítřek bude lepší. Přitom často lžeme sami sobě, abychom se utvrdili, že máme pravdu. Musíme mít odvahu ptát se na to, co chceme vědět, bez ohledu na to, zda dostaneme pravdivou nebo lživou odpověď. My však máme právo se ptát, i když to mainstream či mocipáni nechtějí slyšet.

Chceme-li pátrat po pravdě, nepotřebujeme uctívat sošky Panny Marie, Krista nebo Buddhy. Ale pokud z toho máme potěšení a klid duše, dělejme tak. Dnešní moderní člověk se na straně jedné snaží odhalit hluboká tajemství přírody na základě vědeckého zkoumání, ale na straně druhé má rád jistoty a neměnné pravdy. Tato jeho druhá vlastnost je základem víry, která nemusí vždy být jen náboženskou. Teistická evoluce je koncept slučující náboženskou víru v božské stvoření s vědeckým pojetím biologické evoluce. V ní platí, že Bůh sice stvořil vesmír, ale zároveň stanovil přirozenou biologickou evoluci. Člověka v rámci evoluce chápou z hlediska jeho společenského vývoje. Přitom ale mají velké výhrady proti mnohým neodarwinistickým názorům. Do této kritiky například patří i to, že darwinisté ignorují některé možné další příčiny vzniku Velkého třesku, pokud vůbec existoval, nebo že pomocí »náhod« obcházejí události, které nezapadají do jejich evoluční teorie, nebo tyto události a objevené nálezy zcela ignorují apod. Přitom náhody neexistují. Tímto termínem jen zastíráme naše neznalosti. Každý z nás má svoji víru. Někteří ji však ztotožňují jen s náboženstvím. Přitom duchovní člověk nemusí být nábožensky založený a už vůbec se nemusí ztotožňovat s konkrétní náboženskou institucionální podobou, tedy s některou církví. Náboženství může vstoupit do politické sféry tím, že zposvátňuje určité politické ideologie či strany. Nepřítel už není politický protivník, ale satan a politický spor se považuje za válku dobra a zla.

Ale za předpokladu, že přijmeme fakt, že Bůh je autorem přírodních zákonů, vypadá snad evoluční proces jako práce dobrého a milujícího či milosrdného Boha? Vždyť v tomto procesu by Bůh zvolil krutý vývojový způsob, darwinisty nazývaný »přirozený výběr«. Pokud vývoj dle darwinistů funguje na bázi existenčního boje, pak prostě každý musí bojovat a žádný boj není o lásce. Musí se počítat s násilím. Musí se počítat se zkázonosnou smrtí, která je často velice bolestivá. Pokud by se potvrdilo, že Bůh zvolil tento evoluční proces, byl by to důkaz toho, že Bůh je zlý. I poslední biblická desátá Boží rána, zabití prvorozených, seslaná na Egypt ve prospěch Izraelitů, je ukázkou kruté zloby až nenávisti. A pokud by se to opravdu událo, o čemž lze zcela jistě pochybovat, bylo by to i důkazem, že Bůh není vševědoucí, neboť Izraelité museli označit své příbytky krví kůzlátka nebo jehňátka, aby nedošlo k omylu při krvavé likvidaci prvorozených lidí i zvířat.

Pokud jde o věřícího člověka a zároveň vědce, musí se dotyčný zeptat: »Shoduje se ta víra s tím, co známe a co jsme pochopili díky vědě?« Odpověď podle některých vědců zní – ano. Prostě věřící vědci zůstávají věřícími i nadále. S vírou v Boha vyvstává otázka, zda vůbec máme možnost rigorózně prokázat jeho existenci nebo neexistenci. To nevíme. Stejně tak ale nevíme, zda můžeme odhalit a pochopit veškeré zákonitosti vesmíru. Ale přesto se o to snažíme. To patří k vlastnostem a schopnostem inteligentní bytosti.

Důležitou vlastností člověka je touha po svobodě. Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit bez toho, abychom se za odlišný názor museli obávat dehonestace. Problém se svobodou spočívá v tom, že většina lidí nikdy nepřijde na to, že jejich mysl ovládají jiní, a proto nemají šanci se osvobodit. Abychom se osvobodili, musíme si uvědomit, že svobodní nejsme. Vládnoucí elity v nás vytvářejí představu, že jsme svobodní, ale jde jen o představu falešné svobody, kdy apriori a bez důkazů věříme, že nám předkládané informace jsou pravdivé a že jimi vynucený styl života je správný.

V našem špatně nastaveném systému společnosti platí, že čím více proklamované spravedlnosti, tím více regulací a méně skutečné svobody. Skutečně svobodnému životu brání řada faktorů: vládnoucí elity, mocenské zájmy politiků, bezcharakterní lidé s jedinou touhou po hmotném bohatství, náboženství apod. Skutečná svoboda spočívá v používání mysli a rozumu v systému vlastního života. Nenechme se zmanipulovat do stavu, kdy svoboda i spravedlnost scházejí z cesty k pravdě.

František Krincvaj