Stalo se před sedmdesáti pěti lety. Tehdy předsedovi vlády Národní fronty Klementu Gottwaldovi byly postupně doručeny dopisy o demisi národně socialistických, lidoveckých a slovenskodemokratických ministrů. Co to znamenalo? Šlo o pád celé vlády, nebo jen o nesplnění požadavku na neodvolání několika velitelů pražských okrsků SNB a pár dalších požadavků, vč. zvýšení platu úředníků, na něž však ve státním rozpočtu nebyly peníze? Premiér, vědom si vážnosti situace, okamžitě s demisemi spěchal – ano, jsme stále u data 13. února 1948 – za prezidentem. Ten byl, alespoň podle svědectví jeho podřízených a samotného Gottwalda, také zaskočen. I když byl myšlenkově při projednávaných bodech, kdy docházelo ve vládě ke střetu, často na straně nekomunistických stran a navíc mezi těmi, co podávali demisi, byli také jeho osobní přátelé, nedomníval se, že jde o nejsprávnější řešení stále častějších rozporů. Ti podávající demisi se ovšem domnívali, že Beneš je na jejich straně. Navíc byli v časovém presu. Blížil se sjezd závodních rad, na němž, jak si předem demisi podávající strany podle zaměření zvolených delegátů zjistily, budou mít výraznou převahu komunisté. Navíc šlo o další znárodňování a o přípravu nové Ústavy, která měla odpovídat novým podmínkám. Tolik stručný popis situace. Nechme však Gottwalda odjet na Hrad a pokusme se trochu si »zahrát s historií«.
Dr. Beneš, jak víme, demisi podepsal. Znamenalo to pád vlády? Podle Ústavy z roku 1920 nikoli. Většina ministrů totiž zůstala na svých místech. Nejen čeští a slovenští komunisté, ale i sociální demokraté a nestraničtí ministři. Pokud tedy zůstala většina ministrů na svých místech, pochopitelně včetně premiéra, nemuselo k tomu dojít. Pak ovšem záleželo na parlamentu, zda by jí vyjádřil důvěru. Ale tam měli většinu komunisté se sociálními demokraty podporovaní slovenskými poslanci Strany práce a Strany sĺobody.
Pokud by ovšem prezident demisi odmítl podepsat, pak by nastala nová situace. Ti, kteří podali demisi, by mohli zůstat ve svých úřadech, ale vláda by v podstatě byla nefunkční, protože premiér by vlastně ztratil své pravomoci a ani neschopného ministra by nemohl odvolat. Nebo, což se zdálo být reálnější a na to také demisi podávající strany spoléhaly, vláda by padla, prezident by jmenoval vládu úřednickou, a ta by vydržela u moci až do plánovaných voleb, a to i v případě, že by jí Národní shromáždění vyjádřilo nedůvěru. Odložené volby by se konaly, jak se tyto strany domnívaly, v jiné situaci a komunisté by je, alespoň takové bylo přesvědčení jejich opozice, prohráli. Mohlo se to stát? Těžko. Poválečná atmosféra v zemi byla jiná, jak se ukázalo v následných krizových dnech nejen v ulicích, ale zvláště pak na sjezdu závodních rad, ve vyjádření předních uměleckých osobností, ve vedení armády, mezi zemědělci. Potvrdil to také průzkum veřejného mínění, jenž dával naději na ještě větší procentuální zisk komunistů.
Mohlo tedy jít jen o získání času. Snahu zlomit převahu komunistů, kteří tzv. Ďurišovými zemědělskými zákony přesvědčili i venkov. Na demisi podávajících stranách bylo, aby se sjednotily a namísto planých hospodských schůzí a absolutní pasivity (čekaly, že vše rozhodne dr. Beneš) začaly organizovat své příznivce. To se podařilo jen zčásti a bez valného výsledku. Reakce vedení vlády a komunistů byla totiž okamžitá, a jak se ukázalo, účinná. Nedivím se Pavlu Tigridovi, že později ve své analýze tehdejších událostí složil poklonu vítězům a zkritizoval naprostou nepřipravenost těch, co se pokoušeli změnit vládní kurs.
Dnes se píše, že šlo o »komunistický puč«. Co to je však puč? Státní převrat, obvykle organizovaný důstojníky, při němž došlo ke svržení vlády a k následnému převzetí moci ve státě. Šlo o něco takového v poválečném Československu? Armáda zůstala v kasárnách a dokonce vyjádřila podporu premiéru Gottwaldovi. Vláda po událostech existovala dál, na místa bývalých ministrů přišli noví a to dokonce z řad poslanců opozice. Demise jen umožnila, aby levicové vedení země urychlilo proces následných politických a společenských změn a bohužel zřejmě znamenala také konec tzv. Gottwaldovy cesty k socialismu a zároveň přijetí tehdejšího sovětského modelu řízení společnosti se všemi důsledky, jež se mnohdy lišily od našich zájmů. Ale to je jiná kapitola.
Pokud bychom chtěli hovořit o puči, pak se o něj tehdy pokusili ti, co podali demisi. To, co plánovali, se totiž pučem nazývat může. Jenže nedokázali ho řádně připravit (maně mi to připomíná nepřipravený »Srpnový puč« (1991) části vedení Sovětského svazu proti Gorbačovovi, jenž byl ve dvou dnech zcela likvidován. Proti tomu lze postavit skutečný puč Borise Jelcina, jenž na Nejvyšší sovět poslal tanky a získal tak neomezenou moc v Rusku (září 1993).
Co zbývá napsat? Jen to, že přijde čas, kdy konečně všechno budeme nazývat pravým jménem. Nebojte se, přijde, i když my, kteří vnímáme skutečnost tak, jak se udála, tu třeba už nebudeme.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.