Politologa samozřejmě v uvozovkách. Při mém pobytu v Číně se mi dostal k rukám nebo spíše k očím článek J. Šídla v jakémsi newsletteru Šťastný oběžník. Spíše bych pro něj použil názvu Rádio Jerevan. V něm prý každé úterý J. Šídlo a jeho družina přinášejí glosy o aktuálním politickém dění etc. A prý postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Snad bych ani to zákulisí Šťastného pondělí nechtěl číst…
Šídlo ve svém newsletteru píše na adresu obou opozičních stran, které se snažily minulý týden o odvolání neschopné Fialovy vlády: »Nehrajte si s odvoláváním vlády! Dopadnete jako Paroubek.«
Ve svém článku J. Šídlo vcelku nudně popisuje, kolik že proběhlo od počátku existence České republiky hlasování o nedůvěře vládě. S tím, že prý existuje »jedno ze základních pravidel české politiky: pokud se pokusíte sejmout vládu, musíte si být stoprocentně jisti, že se vám to nepodaří.«
Samozřejmě, že dnešní situace v početním rozložení sil ve Sněmovně je úplně jiná, než byla ta v roce 2009, kdy opozice s pomocí čtyř koaličních poslanců svrhla Topolánkovu vládu. Dnešní vládní koalice provádí skutečné divy udatenství, staví na hlavu pravidla politiky, dělá jednu hloupost za druhou a každou chvíli vypluje jiný skandál, který se týká členů či funkcionářů vládních stran. Má však bezpečnou většinu ve Sněmovně (108 mandátů) a proti ní stojí rozdělená opozice, jejíž lídři se moc nemusí.
Vládní strany pohromadě drží také to, že s výjimkou ODS, jejíž preference se ovšem stále propadají, se nejméně dvě a spíše tři vládní strany pohybují nebezpečně pod nebo kolem hranice 5 % hlasů potřebných pro vstup do Sněmovny. Tedy alespoň podle nejrůznějších průzkumů veřejného mínění. A samozřejmě, že tato slabost vede tyto strany k tomu, aby se držely pěkně v houfu.
J. Šídlo rádoby duchaplně a ještě více »informovaně« mluví o tom, že prý jsem v březnu 2009 udělal životní chybu vyvoláním hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě. Pak pokračuje obvyklým kolovrátkem navrčeného blábolení o tom, že jsem »vyvolal hlasování kvůli údajnému nátlaku Topolánkova pobočníka Marka Dalíka na Českou televizi«.
Ale to nebyl »údajný nátlak«, ale nátlak skutečný, zřejmě doprovázený jakousi nabídkou, která měla redaktora České televize »uklidnit«, aby investigativní reportáž o poslanci Wolfovi, přeběhlém z ČSSD k podpoře Topolánkovy vlády, neodvysílal. O tom už ovšem J. Šídlo nepíše, že bylo ve veřejném zájmu, aby se občané dozvěděli pravdu o zákulisních čachrech kolem tohoto poslance, který byl posléze odsouzen za dotační podvod s evropskými penězi. Viděl jsem jen část podkladů, které se týkaly Wolfovy malverzace evropských peněz, a pochopil jsem, že tento muž byl nejspíš odsouzen především za svou blbost. Tak ušmudlané účetní zápisy jsem jako profesionální ekonom viděl málokdy v životě.
Ostatně pan poslanec se nám po svém odsouzení pěkně vybarvil. Poté, co byl odsouzen a údajně zaplatil bez mrknutí oka celou škodu, aniž prodal rodinný majetek (jednalo se prý bratru o cca 10 mil. Kč škody), vzal roha do Paraguaye. Tedy do země, se kterou Česko nemá dohodu o vydávání zločinců. A tam si žije svůj neužitečný život, prý pod dohledem BIS, už nějakých 10 či 12 let.
A hned dál ve svém článku J. Šídlo píše, že odvolání Topolánkovy vlády by bylo »jistě na místě« – kdyby jeho vlastní (tedy moji) Dalíci nevolali tehdy na Kavčí Hory se svými přáními a stížnostmi obden (»něco o tom tuším, v ČT jsem v letech 2009–2010 pracoval«). Bylo by dobré, kdyby pan redaktor přestal popouštět uzdu své fantazii a kdyby uvedl, kdo z »mých Dalíků« do té ČT obden volal, aby zamezil odvysílání nějaké investigativní reportáže o člověku, který je důvodně podezřelý z trestného činu. Ostatně nepamatuji se, že by při své obraně, která předcházela hlasování o nedůvěře, premiér Topolánek tento těžký, »šídlovský« kalibr použil. Určitě by to byl významný protiargument a snižovalo by to věrohodnost rozhořčení opozice nad vážným porušením svobody slova.
Nelze se zbavit dojmu, že si Šídlo po více 14 letech od inkriminovaných událostí vymýšlí a svým bludům také věří.
Pojďme dál. K dalším Šídlovým blábolům: »V březnu 2009 ovšem, Paroubek i ke svému velkému překvapení uspěl a vládu uprostřed prvního českého předsednictví v Radě EU shodil.« Nevím, co pány redaktory Šídla (a Kubitu) kromě značné zaujatosti vůči mé osobě a tehdejší ČSSD vede či vedlo k těmto závěrům. Snad to, že jsem doporučil poslancům ČSSD, ba jsem je naléhavě žádal, aby po vyhlášení výsledků hlasování o nedůvěře vládě nejásali. A brali to věcně. Prostě stalo se. A jdeme dál. Máme plán co dál…
Připomínám, že se ČSSD pod mým vedením rychle dohodla s ODS a většinou dalších stran na předčasných volbách v říjnu 2009. Přitom jsem dal Topolánkovi nabídku, kterou lze najít na stránkách tehdejších novin (pokud by se J. Šídlo obtěžoval se do nich podívat), aby dokončili evropské předsednictví za předpokladu, že z funkce ministra vnitra odejde I. Langr. To ovšem M. Topolánek odmítl, protože Langrovi byl vděčný za své znovuzvolení předsedou ODS pár měsíců předtím na kongresu této strany. Připomenu, že kongres ODS se konal v ovzduší zdrcující prohry, kterou tato strana utrpěla s ČSSD v krajských a doplňovacích senátních volbách. Prostě stačilo splnit jednu podmínku a Topolánkova vláda mohla pokračovat do konce předsednictví. To se jí ale moc nedařilo, a proto možná chlapci tak rychle vyklidili pole.
Úřednická vláda premiéra Fischera měla tedy vést zemi do mimořádných voleb v říjnu 2009. Šídlo lakonicky píše, že volby »zrušil Ústavní soud«. Měl by také napsat, že je protiústavně zrušil, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rušit ústavní zákony a ještě k tomu pár týdnů před volbami. Což se v tomto případě stalo. Ústavní soud pod vedením Rychetského vytvořil záměrně velmi složitou situaci, která nutila parlamentní strany k nesmyslné dohodě o předčasných volbách ještě v listopadu 2009. »Z následné druhé dohody o předčasných volbách« jsem skutečně vycouval. To má Šídlo pravdu, ale měl by dodat, že tím důvodem nebyl můj rozmar, ale právní názor např. Parlamentního institutu, který lze shrnout zhruba takto: I druhé předčasné volby by byly zrušeny v logice toho a z »důvodů«, pro které byly zrušeny i ty volby první v říjnu 2009. Ale mezi tím bychom měli rozpuštěnou Sněmovnu a pravomoci parlamentu by převzal Senát, který ovšem nemůže přijímat zákon o státním rozpočtu. A tak by se politické elitě země podařilo zcela ochromit chod státu. Protože nemít státní rozpočet by pro stát znamenalo úplný chaos a rozvrat. A rozpočet na rok 2010 by mohla přijmout až nová Sněmovna po volbách v řádném termínu v červnu 2010, tedy v nejlepším případě v září či v říjnu 2010.
Tyto »drobnosti« ovšem v úvahách páně Šídla poněkud chybí. Zdá se mu, že vítězný, ale »hubený« volební výsledek ČSSD (22 %) byl způsoben tím, že jsem se prý na veřejnosti tvářil »permanentně (jako) nasupený buldozer«. Přívětivějšího tváření »ovšem Paroubek nebyl schopen, zároveň si ale nedokázal odpustit permanentní přítomnost na televizní obrazovce«. I toto poslední je blábol. A vlastně lež. V těch posledních čtyřech týdnech před volbami jsem prakticky nedostával jako předseda jedné ze dvou nejsilnějších politických stran v zemi příležitost objevovat se nějak podstatněji na obrazovce České televize.
Takže, prosím, pane Šídlo, příště používat méně imaginace a opírat své články namísto fantazie o fakta.
Jiří Paroubek