Bylo to zcela nedávno. Pamatujete? 6. září 2007 osm izraelských letadel F-15I a F-16 69. perutě zničilo dostavovanou jadernou elektrárnu v Sýrii. Mám na mysli operaci »ovocný sad«. Byl to teroristický čin. O tom není sporu. Jen se tak dodnes nenazývá, protože »náš teror je zcela jiný, než teror toho druhého«. A Izrael je náš spojenec, takže jeho teror je skutečně »jiný«, než třeba ten, který máme právě na mysli.
Kdybychom se spletli a nebylo to v souladu se státní politikou, mohlo by vyslovení nějakého jména být dokonce trestné. Tady ovšem šlo o konkrétní čin, k němuž se Izrael v té chvíli nepřiznal. Snad proto, že i u »přátel« útok vyvolal negativní reakce. Jen Spojené státy věděly, oč jde, ale ty se v dané chvíli staly »mlčící rybou«. Až teprve po deseti letech Izraelci prozradili, že to byli oni, kdo zabránil dostavbě jaderného reaktoru, který s pomocí Severokorejců a za peníze Íránců budovala Sýrie.
Při náletu zahynulo deset severokorejských odborníků a nespecifikovaný počet Syřanů. Útok kritizoval i šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhamad Baradaj a nepřesvědčila ho ani dokumentace, jíž předložily americké špionážní centrály, že jde o ohrožení míru. Ze svého stanoviska neustoupil. A tak měli diplomaté co na práci a Syřanům nezbylo nic jiného, než začít odklízet trosky.
Nechci se zamýšlet nad souvislostmi. Souhlasím s Baradajovým stanoviskem, že »nejprve bombardovat a až poté pokládat otázky podkopává systém a nevede k žádnému řešení takového podezření«. Jeho slova však lze aplikovat na mnohé akce, které se na Blízkém východě od té doby staly. Teror v tamním regionu se od té doby stal součástí nejen blízkovýchodní politiky. A neprezentoval se jím jen Izrael, ale také Saúdská Arábie, která »odstranila« kritika svého režimu Džamála Chášukdžího, či Spojené státy, které raketovým útokem zavraždili při návštěvě Iráku velitele íránských Národních gard Kásima Solejmáního. O izraelských násilnostech na Palestincích ani nemluvě.
Dnes o tom všem slyšíme málo. Jsou jiné regiony v zorném poli. Ty slouží lépe k mainstreamové propagandě, ale to neznamená, že teror některých zemí a některých názorových skupin, je navždy zapomenut. I když jde o »naše přátele« či momentálně vyzdvihované »hrdiny«. Teror zůstane vždycky terorem, byť se mu dá třeba »omluvenka« ve stylu bratří Mašínů, nebo se o něm, kvůli tomu, že je »náš«, raději nemluví.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.