Zákon na ochranu míru = záruka pro budoucnost

Už jsem to nedávno připomínal (k výročí 1. 9.), ale nemohu jinak, než se k tomu vrátit a znovu připomenout, jak je to strašné, že je dnes nejčastěji užívané z úst politiků a sdělovacími prostředků slovo VÁLKA. Ano, žel je to tak, dnes nejfrekventovanějším slovem, je výraz pro ničení, nejednání a použití síly. Pro některé lidi ve vysokém postavení už není »Válka Vůl«. Tak jak znělo v minulosti i na rockových festivalech. Navíc je až absurdní a z historického hlediska prosto poučení, že »válku nechceme, ale válka proti Rusku bude, resp. musí být«.

Jako bývalý poslanec a právník, který si váží svého vzdělání, citelně postrádám Zákon na ochranu míru. Ten žel zanikl u nás »péčí« bojechtivých překrucovačů dějin, když v roce 2009 byl přijat přes protesty řady odborníků z oboru nový trestní zákoník (ministrem spravedlnosti byl J. Pospíšil) a byl nahrazen méně přiléhavými ustanoveními §§ 406, 407 zákona. Ač to běžně nedělám, byl jsem zvědavý, jak je v této souvislosti dnes nastavena AI, které se někteří klanějí a odborníci uvažují, jak její vývoj zpomalit a nastavit nové limity. Zlé tušení o obsahu informací v AI se naplnilo vzápětí – cituji: »Zákon na ochranu míru (č. 165/1950 Sb.) byl československý komunistický právní předpis přijatý Národním shromážděním dne 20. Prosince 1950.«

Umělá inteligence se s tím vůbec nepáře a pokračuje, dodávajíc hlavní podrobnosti:

Účel: Reagoval na výzvu II. světového kongresu obránců míru a oficiálně měl chránit »mírové soužití národů«.

Podstata: Trestal každého, kdo jakýmkoliv způsobem podněcoval k válce, válku propagoval nebo podporoval válečnou propagandu.

Zneužití: V praxi sloužil komunistickému režimu jako nástroj politické cenzury a k pronásledování odpůrců režimu nebo disidentů pod zástěrkou boje proti »štvaní v západním stylu«.

Platnost: Zákon formálně platil až do konce roku 2009, kdy byl definitivně zrušen novými trestními předpisy.

Takže za mír mohou komunisté? Dobře. Já toto obvinění přijímám, ba co víc, jsem na ně hrdý. Kéž by takto obviněných byla většina.

Na oslavách Svátku práce, 1. května 2007, jsem před zaplněným Výstavištěm v Praze pronesl výzvu: »Nezavlékejte Českou republiku do náručí USA!«Bohužel. Stalo se. Při svých vystoupeních v PS PČR jsem opakovaně zdůrazňoval, zejména při schvalování zahraničních misí české armády (Afghánistán, Irák, Balkán), že: mise nejsou mírové, ale »agresivní a okupační«, že Česká republika by se neměla podílet na akcích NATO, které jasně porušují mezinárodní právo a že finanční prostředky na armádu a mise by měly být raději přesunuty do českého zdravotnictví a školství. Žel podruhé – odezva byla znovu mizivá.

Jako právník zdůrazňuji, že jakákoli propagace války by měla být trestná. Pokud vnímáte, co se dnes děje v Bruselu, s jakou samozřejmostí a přirozeností se tam mluví o budoucí válce proti Rusku, jak zvesela o válce referují média a politici, rozum se zastavuje. Jak hluboko se dnešní společnost propadla, že zabíjení se stalo společenskou normou, společenským standardem. Ani za dob studené války se toto slovo oficiálně neskloňovalo s tak vroucným a zanícením přáním, aby už konečně byla, než se tomu děje dneska. Proto tvrdím i dnes, že je nutný Zákon na ochranu míru a každý, kdo v sobě má špetku zdravého rozumu, by tuto iniciativu měl podpořit.

JUDr. Vojtěch Filip