Kolonialismus ve své ryzí podobě, coby systém politického ovládání a ekonomického využívání málo rozvinutých zemí, skončil po 2. světové válce. Někde se nezávislosti dosáhlo mírovou cestou, jinde se tak stalo teprve po mnoholetých bojích. Indonésie se zbavila nizozemské koloniální nadvlády v roce 1945. Partizánské hnutí Vietcong vyhnalo Francouze z Vietnamu v roce 1954. V roce 1947 získala nezávislost Indie. Stala se první zemí v procesu konce britského impéria. Došlo k tomu na základě zákona o nezávislosti Indie, který schválila britská labouristická vláda. Zajímavé je, že si v tomto případě Británie jasně uvědomila nemožnost klidného soužití muslimů s jinověrci, coby důsledek islámské ideologie. A proto schválený britský zákon předpokládal vznik dvou států. Indie, s převážně hinduistickým obyvatelstvem, a nový stát Pákistán, s převážně muslimským obyvatelstvem.
Náboženská nesnášenlivost způsobila mezi muslimy a hinduisty prudké boje. Asi osm milionů lidí uprchlo z Indie do Pákistánu a zhruba stejný počet z Pákistánu do Indie. Při této migrační vlně zahynulo více než 200 000 uprchlíků. Mahátma Gándhí, muž věrný nenásilným formám protestu a duchovní otec indické nezávislosti, byl hořce zklamán tím, že Indie sice získala nezávislost, avšak ztratila jednotu. Ze všech sil usiloval o mírový proces, což mu vyneslo nenávist fanatiků na obou stranách a nakonec i násilnou smrt z rukou vraha Godsého. K tomuto atentátu ho přivedla vstřícnost Gádhího vůči muslimům.
Bohužel Britové náboženskou a ideologickou nesnášenlivost muslimů nevzali v potaz ve vlastní zemi, a tím připustili vznik svých dnešních velkých problémů. Muslimské »no go zóny« jsou důsledkem toho, že se muslim nemůže plně integrovat do demokratického systému, neboť by se tak zpronevěřil islámu a přestal by být pravověrným muslimem. Jedná se také o islámskou strategii vytváření muslimských paralelních světů, které napomáhají k pozvolné islamizaci Evropy. Muslimové nechtějí demokracii, chtějí jen pořádek ve smyslu islámu.
Proces dekolonizace nabral na rychlosti. Do roku 1955 získalo nezávislost v Africe jen pět států. Ale již v roce 1960 se členem Organizace spojených států stalo 17 nových států a do roku 1969 přibylo celkem 41 nových členů. Avšak osvobozenecký boj nepřinesl jen nezávislost, ale také nacionalismus, krvavé kmenové rozepře, násilí a hlavně nástup islamizace. Základním problémem zemí po získání nezávislosti, bylo řízení státu ve společnosti, která s tím neměla žádné zkušenosti. Proto ve státní správě těchto zemí často docházelo k vytvoření nějaké formy diktatury. Politické systémy se utvářely podle kmenové příslušnosti, kastovnictví a mnohdy dle obskurních tradic. Rozvoj ekonomiky a společnosti nebyl vyvážený. Zcela nedostatečná byla úroveň průmyslu, zemědělství, školství, zdravotnictví a většina obyvatelstva i nadále žila v bídě. To v mnohých případech platí dodnes.
Tyto a další faktory nevyváženého vývoje společnosti stupňovaly polarizaci moci a majetkového vlastnictví. K moci se dostala nepočetná bohatá elita, která vše ovládala a ovládá, zatímco životní úroveň obyvatelstva klesá. Rozmohla se neuvěřitelná korupce. Tato situace přispěla k tomu, že v některých zemích převzala moc armáda, jako jediná efektivní síla. Násilné kmenové a náboženské rozepře jsou typické pro celý africký kontinent. Mentalitu a tradiční zvyky nelze změnit tím, že je odmítáme vnímat a nahrazujeme je nereálnými iluzemi a pseudohumanitárními přístupy. V dnešní Africe je 53 států, ve kterých celkem žije přes 1,2 miliardy lidí (asi 55 % z nich jsou muslimové). Vzhledem k vysoké zdejší porodnosti se odhaduje, že v Africe bude v roce 2050 žít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,2 miliardy obyvatel. Například Niger měl v roce 1960 jen 1,7 milionů obyvatel a v roce 2011 už 16 milionů. Pokud se tento enormní nárůst obyvatelstva nezastaví a nezajistí se v těchto zemích rozvoj ekonomiky, zemědělství a životní úrovně, pak nastane fatální migrace.
Zkorumpovaná vládnoucí elita těchto zemí usnadnila nástup neokolonialismu, který se projevuje snahou vyspělých zemí, bývalých koloniálních mocností, upevnit zde svůj politický, ekonomický a technický vliv tak, aby mohly i nadále profitovat v získávání přírodních zdrojů. Pokud bída přinutí některou z těchto zemí se vzepřít, pak zainteresované západní země zorganizují násilné protesty nebo válku, vždy pod hlavičkou honosných hesel zakrývajících jen jejich proradnost a prolhanost. Jejich reakce na převrat v Nigeru je toho důkazem.
Stávající situaci v bývalých afrických koloniích plně využívají jak mnohé nadnárodní korporace, tak i vlády západních zemí. Keňský ekonom James Shikwati říká, že dnešní pomoc Západu rozvojovým zemím Afriky problémy těchto zemí neřeší. Pomocí peněz západních států jsou financovány neefektivní přebujelé byrokratické aparáty, je podporovaná obrovská korupce a Afričané se touto formou pomoci nevedou k samostatnosti, ale k závislosti. Vládnoucí bezcharakterní politická elita a překupníci bohatnou, ale v zemích zůstává bída, násilí a nezaměstnanost. Do Afriky proudí západní dotované potraviny namísto toho, aby se systémově rozvíjelo domácí zemědělství. Přitom obrovské nerostné bohatství Afriky získávají nadnárodní koncerny za nízké ceny.
Tuto situaci velmi trefně popsala africká ekonomka Mallence, která pochází ze Sierry Leone, země nesmírně bohaté na nerostné zdroje. Jsou zde velké zásoby diamantů, zlata, železné rudy, olova, platiny a dalších vzácných kovů potřebných pro moderní technologie a průmyslovou výrobu západních zemí. Podle Mallence Západ nepomáhá Africe, ale naopak Afrika pomáhá západnímu světu svým nerostným bohatstvím. Afrika z tohoto bohatství příliš neprofituje, protože se zde tyto zdroje jen těží a nezpracovávají se k finálnímu použití. Díky naší vládě to hrozí i nám při těžbě lithia. Nadnárodní korporace tuto situaci účelově udržují, neboť prosperující Afrika by svoje zdroje neprodávala tak lehko a levně. V případě sdílené a vyvážené spolupráce se Západem by ceny tohoto zboží výrazně stouply. To by vedlo ke snížení zisků dotčených západních společností a možná i k oslabení jejich ekonomik. Dnešní neokolonialisté neřeší bídu těchto zemí, ale jen svůj ekonomický prospěch. Nespokojenost obyvatel v těchto zemích generuje velkou migraci a státní převraty.
Existují i dozvuky koloniálního systému. Například francouzská pokladna každoročně přijímá miliardy dolarů daní ze svých bývalých afrických kolonií. Podle podepsaného zákona z roku 1945 je 14 afrických zemí stále povinno uložit v Banque de France v Paříži větší část svých devizových rezerv, které jsou pod přímou kontrolou francouzské státní pokladny a dotčené země s nimi nemohou zcela volně nakládat. Navíc má francouzská vláda také předkupní právo ke každé nabídce nově objevených přírodních zdrojů a francouzské společnosti mají v těchto zemích přednost při zadávání zakázek. Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac svého času sdělil, že Francie musí upřímně uznat, že velká část peněz v bankách pochází právě z vykořisťování afrického kontinentu.
Vzájemná bilance je často ovlivněna i stíny minulosti. Stačí vzpomenout krvavé represe francouzských vojáků v Alžírsku nebo krvavý týden v Paříži v roce 1961 proti Alžířanům, kteří demonstrovali za nezávislost Alžírska. Tehdejší pařížský prefekt Maurice Papon vydal nařízení k tvrdému potlačení této demonstrace. Policie a zásahové jednotky zahájili proti demonstrantům ostrou střelbu. Mnoho demonstrantů bylo zatčeno, nahnáno na stadion Pierra de Coubertina a do dalších uzavřených prostorů. Zde byli biti, mučeni a vražděni. Jen do Seiny policie naházela několik set polomrtvých či mrtvých Alžířanů. Říká se, že řeka byla zbarvena jejich krví do ruda. Příčinou této demonstrace a následného masakru byla koloniální válka v Alžírsku vedená od roku 1954. Alžírsko získalo nezávislost až v roce 1962.
Prefekt Papon nebyl za tuto akci potrestán, ale naopak se stal francouzským ministrem financí (1978 až 1981). Navíc dostal nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád čestné legie. Nikomu tehdy ani nevadila jeho kolaborantská minulost za 2. světové války, kdy byl za vichistické proněmecké vlády generálním tajemníkem oblasti Gironde a poslal 1690 Židů na smrt. A tak vzniká otázka: Odkud bere politické vedení Francie tu drzost poučovat jiné země, když má za sebou tak nemravné a krvavé koloniální i neokoloniální chování?
Lze pochopit, že bývalé koloniální mocnosti mají dnes výčitky svědomí, ale tímto pocitem hanby nelze omluvit jejich nesmyslný přístup vůči dnešní imigraci, která je převážně ilegální a ekonomická. Pseudohumanitární postoje a politická korektnost problém imigrace nevyřeší. Migranti jen přesouvají bídu ze svých domovských zemí do EU, zvyšují míru kriminality a nárůst všech rizik, od zdravotních přes sociální až po bezpečnostní. Problémy se musí řešit u nich doma. Ale mizérie v těchto zemích se nevyřeší nesmyslným přijímáním imigrantů nebo pouhou finanční pomocí, neboť největší část se rozplyne v korupčním prostředí. Navíc to neřeší jejich systémové problémy, nedostatečnou industrializaci, vzdělanost lidí, nezaměstnanost, sociální nespravedlnost, životní úroveň atd.
Politická elita EU si navíc nepřipouští, že celý svět má problém. Mladých je moc a rychle ve světě přibývají. Čtvrtinu lidstva dnes tvoří mladí lidé mezi 10 až 24 lety. Majorita z nich žije mimo Evropu. V nejchudších zemích je největší plodnost žen, a tím i obrovský nárůst obyvatelstva, což jen umocňuje jejich stávající problémy. Lidé v těchto zemích jen těžko hledají zaměstnání, a proto se mladí stmelují do nebezpečných kriminálních gangů. Násilí se stalo běžnou součástí jejich života. Většina z nich jsou negramotní nebo pologramotní lidé. A tento lidský potenciál se hrne do Evropy. Imigrace není jen důsledkem válečné vřavy, jak nás o tom přesvědčují mainstreamová média, ale jedná se o nový proces spojený s narůstajícími a neřešenými problémy v rozvojových zemích, v bývalých koloniích, ale nejenom tam. Každá neřízená a nelimitovaná imigrace způsobí vždy velký až neřešitelný problém zemím, které migranty přijmou. Příčiny migrace se touto cestou nikdy nevyřeší. To platí i o Ukrajině.
Počet ekonomických migrantů je veliký a bude se stále zvyšovat. Mnozí si v Evropě neuvědomují, že ve světě narůstá počet mladých lidí, potenciálních imigrantů, kteří se ve vlastní zemi cítí vykořeněni. Dostali se do situace bezprizorních lidí. A právě tento stav se stává motorem migrace. Je proto naivní představou a fatální nezodpovědností si myslet, že bude možné jednou přijaté migranty vracet zpět. Zcela obecně platí, že vlády těchto zemí je nechtějí, neboť jejich odchodem se snížilo politické i ekonomické napětí, snížil se počet nespokojených obyvatel a potenciální problém se přesunul do bohatších zemí.
Dnes jen v Indii každý měsíc dovrší věk 18 let zhruba milion lidí. Počet Indů ve věku mezi 15 a 24 lety se odhaduje na 420 milionů. A ti se rozhodně nechtějí spokojit s nízkou životní úrovní. Stejná situace je v Africe i jinde na světě. Problém mladých lidí, kteří nemají perspektivu slušného života, je celosvětovým problémem. A mnozí z nich vidí jediné řešení v migraci. To se již dnes odráží ve složení migrační vlny i v agresivitě migrantů, kteří se hrnou do EU a postupně ji budou zaplavovat, pokud nedokážeme tento stav rychle a energicky eliminovat. Ale bez pomoci silových prostředků to nebude možné! Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) až 40 % mladých lidí buď nemá práci vůbec, nebo nemají možnost se vymanit z chudoby.
Zvláštním případem migrace, je muslimská migrace. Islám a jeho totalitní ideologie je zcela nekompatibilní s demokratickým systémem. Muslimové nejeví ochotu se plně integrovat, neboť by tím narušili islámský hodnotový systém natolik, že by přestali být pravověrnými muslimy, a to je pro ně problém. S tím souvisí i problém respektovat ústavu a zákony zemí, kam přicházejí nikým nezvaní. Za nejlepší zákon lidských práv považují pouze svatý Korán. Zákony a lidská práva nemůže podle islámu stanovit člověk bez Alláhova vedení.
Evropskou kulturu nerozkládají jen islamisté, ale i iracionální dogma multikulturalismus a prosazování genderové socializace, která ignoruje biologické zákonitosti přírody. Překrucování biologické skutečnosti genderovými představami znamená degeneraci. Takové uvažování je projevem dekadence a potvrzuje výrok, že lidská inteligence má své hranice, na rozdíl od lidské hlouposti, která je neomezená.
Připomeňme francouzský výzkumný institut Montaigne, který v září 2016 uvedl, že muslimská populace ve Francii je rozdělena následovně: Méně než polovina z nich do značné míry respektuje zákony Francie a staví je nad islámské zákony, ale to neznamená, že jsou ochotni se plně integrovat. Necelá čtvrtina muslimů ve Francii je ortodoxně nábožensky založena, ale jsou ochotni do jisté míry, ale jen po nějakou dobu, tolerovat jinověrce. Ale skoro třetina muslimů jednoznačně klade zákony islámu nad zákony státu a vytváří paralelní společnost s uplatňováním práva šaría. Tato skupina se stále více radikalizuje a převládá v ní mladá generace. Jsou to islamisté.
Strategií islamistů je znovunastolení ortodoxního islámu ve všech muslimských zemích, poté sjednocení muslimského světa a nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu. Většina pragmatických islamistů chce Evropu islamizovat pokojnou cestou, s využitím či spíše se zneužitím našich demokratických principů a institucí. Tím však nevylučují násilí, bude-li to v některé fázi islamizace zapotřebí. Tomu napomáhá i strategie vytváření paralelních společností, které se početně zvyšují s narůstající koncentrací muslimů. Své požadavky stupňují postupnými drobnými krůčky. Jedná se například o právo kázat islám na školách, pracovištích i na veřejných prostranstvích, stavět nové mešity, zavádět islámské právo šaría v prvopočátku jen mezi muslimy, zavádět opatření trestající kritiku islámu, upravit ve školách jídelníček ve smyslu islámu, na veřejných koupalištích povolit koupání oblečeným muslimkám, uznat polygamii, prosazovat právo na založení islámských politických stran apod. A bohužel jsou mezi námi i tací, kteří jim nejenom naslouchají, ale navíc je v tomto jejich postupu k islamizaci podporují. Je to cesta k nestabilitě společnosti, cesta k destrukci našich hodnot a kultury. Stabilní systém nelze vytvořit z nekompatibilních podsystémů.
Dnešní Francie, díky zcela špatné eurounijní imigrační a azylové politice, se už dostala do stavu, kdy počet neintegrovatelných imigrantů, povětšinou násilné povahy, již způsobil překročení meze stability a nestabilita nadále stoupá. Díky stávajícímu špatnému eurounijnímu systému jurisdikce Francie už prakticky nemá řešení, jak danou situaci zvrátit. Navíc generace imigrantů narozených již ve Francii si jezdí pro manželky do Afriky a následně se do Francie přesune i celá jejich rozvětvená rodina, a to díky zákonu o slučování rodin. V těchto případech se jedná o nesmyslnou aplikaci tohoto zákona, která ještě umocňuje už tak obrovský imigrační problém.
Náš ministr vnitra Rakušan namísto poučení se z této mizérie podepsal nesmyslný a darebácký pakt o migraci, tedy o relokaci imigrantů, kterých se dotčené státy chtějí zbavit. Asi zapomněl, že v gesci ministerstva vnitra je i bezpečnost obyvatel. Jakoby nám nestačily stávající problémy s ukrajinskými imigranty. Chápe vůbec, k čemu se propůjčil a co tím způsobí naší zemi? Nebo chce platit nehorázné mafiánské výpalné za každého nepřijatého neintegrovatelného imigranta? Co míní tato vláda ještě pokazit? Copak jsme už nadobro ztratili zbytek kritického myšlení a svobody vůle a stali jsme se jen stádem ovcí? Pokud ano, pak je to konec naší národní identity.
František Krincvaj