Bydlím na vesnici a z nějakého důvodu, který není podstatný, jsem přišel k praseti, jenže ho nemám čím krmit. Na nákup drahých krmných směsí nejsou peníze a sousedé, kteří to krmivo mají, mi zase neudělají slušnou cenu, protože jsem se s ním rozhádal. Pomlouvám je a škodím jim, kde jen můžu. A když potom od nich chci to žrádlo pro prase koupit, buď mě skopnou ze schodů hned, nebo mi napálí takovou cenu, že se moje panenky protočí třikrát kolem osy.
Já s tím prasetem vlastně jsem Evropa, či Evropa je já, na tom nesejde… Evropa taky z nějakého důvodu přišla k praseti, rozuměj k Evropské unii, taky ji ale nemá čím krmit. Velmocenským »sousedům«, kteří mají…, pořád a jen vyhrožuje a taky je pomlouvá a škodí jim na každém půlkroku. Možná dneska už na čtvrt kroku. Prase v Bruselu dožírá zbytky, ovšem sýpky s obilím na šrot a sklepy s řepou a bramborami se kvapem vyprazdňují a jak vidno, doplnění zásob nehrozí. Ani přítomně, ani v budoucnosti.
Nejen teoreticky, i prakticky se v kratičkém čase může stát, že Evropa zůstane s plynem a ropou na suchu, v lepším případě za ceny, které veškeré ty maloobchodní zvednou o tisíce a tisíce procent a mnoho zboží a služeb zlikvidují úplně. Bez Ruska, Ameriky a Číny o sebe Evropa přijde. Ani pošahaný Macron s tou svojí bezpohlavní »macronkou«, která by místo čerta mohla za slušnou úplatu strašit malé děti, Evropu nespasí. Ani ryze zednářská Velká Británie, a Německo už vůbec ne, neboť to je dnes ekonomicky s prominutím v prdeli jak v jeteli. Zase jsme u těch třech ze zářijového Mnichova 1938… Z toho jde mráz po zádech.
Chci tím říct tolik, že pokud nyní Amerika a Rusko sedřou Evropu z kůže, a já se za to moc a moc přimlouvám, protože tenhle oprávněný trest přijít musí, bude to pro budoucnost starého kontinentu to nejlepší, co ho v současnosti může potkat. Nějací tajtrlíci z Prahy tu přece nemohou proti velmocem tasit na stůl peníze a zbraně. Ve zdravé společnosti by za sebou dávno tahali těžkou kouli a nosili pruhované hadry… Toto je za čarou tak daleko, jako snad nic jiného v minulosti. Teď už k dokonání díla a ke stvrzení tvrzení, že historie se opakuje, zbývá jediné – aby se Pavel a Fiala před hrozícím nebezpečím stran USA a Ruska, takto mezinárodním soudním tribunálem, zdekovali ke svým lóžovým bratřím do zvráceného Londýna a republiku jako Beneš a jeho suita nechali na pospas nacistům – tentokrát bruselským, což je ovšem prašť jako uhoď, neboť nacismus bruselský vyrostl z kořenů nacismu německého. Jednoho se však ve výkladu téhle historické paralely obávám – že pro nás nebude mít onen šťastný květnový konec roku pětačtyřicátého.
Dušan Sedlák