O vlajce nad parlamentem

»Je to ostudné,« řekla paní Černochová, když Tomio Okamura nařídil sejmout ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny. Pak tři dosud vládní, podle voleb však opoziční kluby, své vlastní ukrajinské prapory vyvěsily z oken svých kanceláří, a tak údajně uštědřili Tomio Okamurovi tvrdou lekci. Jejich čin věstí, že nová vláda to s bytostnými demokraty nebude mít lehké. Nikdy to ovšem není lehké tam, kde jedni myslí, že jsou těmi jedině spravedlivými a přitom by spíše potřebovali vyšetření u psychiatrů a prášky na zklidnění. Co bude dál, nevím. Nikdy není jednoduché, když poražení nedokáží přijmout porážku a jsou ochotni jít do provokačních a někdy i nepochopitelných akcí. Vždy se pak mezi nimi najde někdo, kdo vezme právo do svých rukou a nemyslím tím ruské narodniky, zabijáky, jako byl Oswald či kavárenské, pardon knihkupecké bojovníky, jako je senátorka Němcová, jsem realista, očekávám ještě další a další provokace. Demokraté totiž u nás zajisté udělají vše, aby co nejhůř bylo v naší vlasti, protože čím hůře, tím lépe, tedy pro ně. Přitom propadli ve volbách a důvěra v jejich vládu spadla pod dvacet procent, jejich namyšlenost se však drží nad sto procenty.

Jde ovšem o ukrajinskou vlajku, která dosud visela na žerdi před vchodem do Sněmovny. Tomio Okamura se odvážil sáhnout na symbol. Nepochopil, že jedinou ideou, kterou ti, co jí vyvěsili, je nenávist. Na tu jim sáhl. Anebo pochopil? Proto ten křik a kanálové výrazivo, proto tři dnes již opoziční strany si vyvěšením ukrajinské vlajky pofoukali svou bolístku.

Jsme jedinou zemí v Evropě, která namísto vlajky, jež nás Čechy sto let spojuje a umírali za ni naši čeští hrdinové, měla na úředních tyčích vlajky ukrajinské. Jako by tam uvnitř byla Ukrajina a Česko zůstalo přede dveřmi svého parlamentu. Piráti dokonce na vyvěšenou ukrajinskou vlajku napsali staré banderovské heslo, jež dnešní Ukrajina převzala, Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva! Tvrzení, že jde o starý pozdrav (heslo) z let Občanské války v Rusku, tedy z období baťky Machny a hetmana Skoropadskéhoje úmyslně vymyšlený omyl. Teprve banditi z Ukrajinské povstalecké armády, tedy banderovci, ho dotvořili a dali mu správný obsah. S nimi je spojeno vraždění desetitisíců židů ve Lvově (Petljurovy dny a Krvavý lvovský červen), hrůzné události ve Volyni a Haliči, v nichž bylo ukrajinskými nacionalisty povražděno tisíce Poláků, spoluúčast na masové popravě v Babym jaru u Kyjeva a v Oděse a nakonec zabíjení v uniformách SS (Waffen Grenadierdivision der SS). Nyní jejich pokračovatelé prý bojují za Ukrajinu a za Evropu, údajně tedy i za Prahu. To vše pod nacistickými emblémy a zapálenými pochodněmi, se jmény Stěpana Bandery a UPA velitelů, jimž se staví pomníky a pojmenovávají po nich na Ukrajině ulice. Nebýt jich a podpory Západu, nebyl by však žádný Majdan, který svrhl zákonnou vládu, nebyla by ruská vojenská reakce, jež svět uvrhla na pokraj velké války a která už konečně by měla skončit u kulatého stolu. Čemu a komu tedy fandí pirátské poslankyně a demokraté z ODS a strany STAN?

Chápu etnické Rusy z Ukrajiny, kterým se sahalo po Majdanu po jazyku, školách, novinách a jazykové svobodě, vím, že současné ukrajinské státní vedení a zdejší oligarchové z každého dalšího dne války mají profit, chápu evropské lídry, jimž se vzdaluje veliký cíl, ovládnout další zemi našeho světadílu a s Krymem i Černé moře, chápu USA, kterým vyhovují zvýšené nákupy zbraní, chápu však především ukrajinský lid, který se stal zajatcem světovládných snah ze všech stran a chce z více jak sedmdesáti procent už konečně mír. Za ně, nikoli za ty ostatní, se stavím. Právě ukrajinskému lidu, který se nestěhuje za vidinou dávek a léčby zdarma, držím palce, lidu Bohdana Chmelnického, básníka Tarase Ševčenka, potomkům jednoho z literárních rusko-ukrajinských velikánů, jakým byl Nikolaj Gogol, revoluční literát Isaac Babel, Oděsan maršál Rodion Malinovskij, jeden z osvoboditelů Prahy Pavel Rybalko, spisovatelé Oleg Hončar, Ilja Erenburg, Alexandr Grin, Michail Bulgakov a Anna Achmatovová, režisér Olexandr Dovženko, sportovci Oleg Blochin, Igor Ter-Ovanesjan a Sergej Bubka, malíř Kazimir Malevič, pedagog Anton Makarenko, přírodovědkyně Olga Lepešinská. Nevím, který z nich byl etnický Rus a který Ukrajinec. Byla doba, kdy na tom nezáleželo. Tehdy rusky mluvila i ukrajinská rodačka Golda Meirová, kyjevský rodák premiér Jevgenij Primakov, diplomat a sovětský prokurátor Andrej Vyšinskij, polská židovská herečka Ida Kamiňská, virtuózové David Oistrach a Svjatoslav Richtěr a mladogvardějci, kteří se ve městě Krasnodon (dnes Sorokino v Luhanské oblasti) postavili Němcům a nacionalistickým Ukrajincům.

Česko je suverénní země. Na úředních budovách by měly viset české vlajky, toleruji ty Unie, jíž jsme členem, ale proč Ukrajiny? Ano, proč? Nejsme ve válečném stavu s Ruskem, i když premiér Fiala slovo Válka již vyslovil a jeho vláda se jím řídí. Nejsme Ukrajinou, jsme Českou republikou a také u nás si většina občanů přeje ukončit zbytečné boje na východě Evropy jednáním. Bez předběžných bariér, ultimát, sankcí a msty (balíček podmínek pro začátek jednání, které po konzultacích s evropskými válečnickými lídry předložil Zelenský, se ukázal jako zřejmě nepřijatelný, a tak se válčí dál). Neválčit je zatím jen sen. Snad brzy se však splní. Ne vítězstvím jedněch a porážkou druhých nebo naopak. Nové zbraně a další vojáci posílaní na smrt tomu nenapomohou, ale setkání u jednacího stolu ano.

Vlajky Ukrajiny na úředních budovách by měly proto zmizet. Nejsou naše. Chceme být zemí míru, chceme, aby se u nás lidem dařilo lépe, aby byli svobodnějšími. Ale to nelze, jestliže se svazujeme se současným korupcí prolezlým režimem na Ukrajině, kde neexistuje rovnost mezi národnostmi a platí jediná ideologie. Kde oligarchové dosahují na velkou část peněz posílaných ze Západu a rozdělují si je, kde svoboda je jen slovo a výhonky fašismu nebo už samotný fašismus jsou tolerovány či dokonce oslavovány, kde nacistické ideje se eufemicky skrývají za pouhý nacionalismus.

Tomu všemu fandí stoupenci padlé vlády? Proč? Zbývá jen jediné vysvětlení: Protože už dávno nejsou demokraté a zaslepila je touha po moci a po penězích.

Jaroslav Kojzar