Právě dnes je to právě čtyřicet let, co jsme se »my tehdy odrostlí školských škamen« sesedli ke sledování nového seriálu, který se jmenoval Dynastie Nováků. Zná ho skoro každý, promítá se dodnes.
Minulý pátek dostal v jednom soutěžním pořadu soutěžící otázku týkající se českých seriálů. Jakýmsi kruhem dorazil až k Ženě za pultem, která však nebyla správnou odpovědí. Ostatně nešlo o ní, ale o úplně jiný seriál. Aby svou chybu ospravedlnil, zareagoval slovy, že právě tento seriál nazval »kontroverzní komunistickou propagandou«, tedy, měli jsme pochopit, proč by se právě na něj měl dívat? Nedodal, ale bylo to zřejmé, že to on všechno pochopitelně ví a jen omylem ho napadlo vyslovit název onoho úspěšného seriálu, kde hlavní roli hrála Jiřina Švorcová.
Nechci srovnávat oba televizní seriály, které ve své době, bez ohledu na herce, vyprazdňovaly ulice. To přenechám jiným. Jde mně o obsah oněch seriálů. Tedy těch, které vycházely z přítomnosti. Tehdejší přítomnosti. Byly nepravdivé anebo nepravdivý byl jen jeden – tedy Žena za pultem?
Pokud neodrazovaly život lidí, proč by zaplňovaly křesla domácností, a čekalo se na další díly? Jednou to jde, dvakrát možná, ale potřetí už divák vypne televizní přístroj a na další a další se už nedívá. Jenže ony seriály, Dynastie Nováků, Žena za pultem, kultovní Nemocnice na kraji města, Inženýrská Odyssea, Muž na radnici, ale i ten o vedoucím tajemníku Pláteníkovi odrážely život. Ne jen v nabízeném příběhu. Ten byl především vodící linkou. Ale i v jednotlivostech. V prostém životě lidí. Nebylo totiž oněch hrůz, které nám líčí dnešní seriály o oné minulosti. Žili jsme normálně. Chodili do školy s méně šikanou, než je tomu dnes, pracovali většinou podle svého vzdělání, i když nás mohlo štvát, že kádrové, později personální oddělení se plete do lecčehos, ženili jsme se a vdávaly, rodily se děti, jezdili jsme v dobách svého odpočinku na své chaty, k rodičům na chalupu anebo třeba na zařízení odborů.
Do zahraničí jsme ovšem mohli jenom do Polska, NDR, Maďarska, Rumunska, Bulharska. Slovensko bylo součástí naší republiky a i tady bylo za málo možné se ubytovat a najíst v restauraci. Nemohli jsme tedy dál do světa. Všelijaká opatření Západu nám omezila přinos deviz a tak jen ti, co měli štěstí, se dostali na devizový příslib třeba do Jugoslávie a někdy i jinam.
Seriál o Novácích nám ukázal možná netypickou rodinu, protože kdo si mohl zřídit svou soukromou kapelu ze své rodiny? Ale život Nováků se jinak nijak nelišil od života jiných. Žena za pultem zase prý ukázala jen plný pult, jenž nikde nebyl tak zásoben. Byla to »socialistická lež«. Nevím, co kdo pamatuje. Já chodíval do bufetu na rohu Radiopaláce na pražských Vinohradech a to, co nabízela prodavačka Anna Holubová (Švorcová), jsem tam většinou koupil. Nejraději jsem měl obložené chlebíčky, které byly bohatší a levnější než dnes, a k tomu jsem si u některého stolku dále před pultem dával turka.
A ostatní sortiment? Snad kromě těch proslavených banánů používaných stále jako argument nedostatku v samoobsluze vedené vedoucím Kukrálem o pár desítek metrů níže, bylo vše, co nám nabízela velkoprodejna ze seriálu. Přiznávám, že ta Kukrálova byla lépe zásobená, než ta umístěná o dva bloky výše. Ale tam neměli za vedoucího pana Kukrála.
A Novákovi? Trochu »červenoknižní příběh« vsazený do tehdejší současnosti se mohl stát a snad i stával. Ale to, co se dělo na obrazovce, odráželo skutečnost. Zahrádkaření, soutěživost majitelů výplodů jejich snažení, přeplněné byty pro nedostatek jiných – ostatně to se řešívalo ročním dostavbou osmdesáti tisíc nových. Kéž bychom se dnes dostali na toto číslo.
Existovaly i brigády socialistické práce. Byly zaměřeny na lepší pracovní výsledky a příkladnější soužití. Některé byly úspěšné, jiné formální a tedy neúspěšné. Název mohl být zavádějící, ale nebyl. Byli lidé, kteří opravdu chtěli lépe žít a věřili v socialismus. V to, že člověk může být lepší. Tím nepopírám, že nebyly nedostatky a dokonce velké chyby.
Listopad mnohé zničil. Kolektivnost byla zaměněna za individualitu. Dravci se v »devadeátkách« chopili majetku a stali se z nich milionáři. Transakcemi se dostali ke jmění a systematickým vsugerováváním nepravd v médiích, školách, filmech apod. i vítězi ideologického střetu. Člověk člověku se opět krok za krokem stává vlkem, který se uzavírá do své ohrady, kam omezuje druhým přístup anebo ho dokonce zakazuje. Jen tak namátkou, v jižních Čechách jsem měl les, kam jsem chodívával na houby. Vždycky jsem je našel. Dnes je oplocen a klíč uzavírá vstup. To se ovšem netýká jen lesa.
Dynastie Nováků nám předložila příběh. Aby byl pravdivý, scénáristé dlouho před prvním slovíčkem napsaným ve scénáři pobyli řadu dní a i týdnů mezi těmi, o nichž se bude v seriálu jednat. Nasákli prostředím, řekli bychom. Pak teprve sedli k psacímu stroji a psali. Proto ty jejich seriály byly tak životaschopné a lze se na ně se zaujetím dívat i dnes. Odrážely totiž život, a proto přitahovaly k obrazovce. Dodnes, na rozdíl od všelijakých těch »růžových zahrad«, »ulic« či dalších nekonečných balad se na ně rád dívám, i když přiznávám, že odpovídaly době, kdy lidé neměli na uchu mobil i na přechodu pro chodce, nebo neseděli namísto duchaplné činnosti u počítačů, či nelistovali množstvím televizních kanálů, protože si opravdu něco smysluplného nemohou vybrat.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.