Noční útok. Chválit, nebo mlčet?

Byla sobota 28. února. Svět se probouzí do svátečního dne. Na Teherán a další íránská města padají bomby a rakety. Přitom ještě v pátek zveřejňovaly agentury informaci o tom, že Spojené státy a Írán spolu jednají. Obsahem měl být íránský jaderný program. Jenže o den později, v sobotu, je tomu jinak. Bomby a rakety zabíjejí a ničí.

Současně je éterem šířen vzkaz prezidenta Trumpa: »Velkému a hrdému lidu Íránu vzkazuji, že hodina vaší svobody se blíží. Zůstaňte v úkrytu. Neopouštějte svůj domov. Venku je to velmi nebezpečné. Všude budou padat bomby. Až skončíme, převezměte svou vládu. Bude vaše. Toto bude pravděpodobně vaše jediná šance po generace…Po mnoho let jste žádali Ameriku o pomoc, ale nikdy jste ji nedostali. Žádný prezident nebyl ochoten udělat to, co jsem ochoten udělat já dnes. Nyní máte prezidenta, který vám dává to, co chcete, tak uvidíme, jak zareagujete.« A ještě dodatek – hrozba íránským revolučním gardám. Jestliže neodevzdají zbraně, budou bez milosti zničeny, jinak je Trump nechá žít.

Humanista, řeknete. Varuje předem a každý si může vybrat. Měli byste však dodat americký humanista a to je zcela něco jiného, než člověk zastávající hodnotu, důstojnost a práva jednotlivce, jak je všeobecně chápáno.

A my? Podle Martina Kupky, lídra ODS, »pokud údery přispějí ke svržení tamního režimu, bude to dobře pro obyvatele i mezinárodní společenství«. Také europoslanec Zdechovský se k akci vyjádřil pozitivně. Slyšeli jsme i jiné politiky. Celý den jsme je slyšeli. Ani Babiš nezůstal neutrální, ani on nevaroval před důsledky konfliktu. Hlasy proti agresi v České televizi nenacházely pochopení. Nedivme se, že lidé začínají víc věřit těm ze sítí, než veřejnoprávním médiím.

To, že Trump – Američané a Netanjahu – Izraelci jsou agresory, se však z České televize nedozvíme. Bombardovat spící město je totiž bezesporu agresí, i když tomu po havlovsku budeme říkat humanitární bombardování nebo po trumpovsku akci na pomoc íránskému lidu a za příspěvek ke klidné budoucnosti amerického lidu.

Jde však o to, co řekne Evropa, jak bude reagovat bojechtivá Kaja Kallasová. Vždyť přece jde o bezprecedentní útok na cizí města. Tam lidé v tuto hodinu spali, nebyli připraveni na útok. Nebo byli? A kdo je vlastně informoval? Vždyť přece jednání americké a íránské delegace podle hostitelů z Ománu dopadlo nadějně a ta čtvrteční ze Ženevy byla nadějná. Spojené státy zastupovali silní vyjednavači – Kushner a Witkoff. Zeť prezidenta a jeho kamarád. Byla to jenom zástěrka mající uklidnit íránské partnery?

Ale znovu se ptám: Co řekne Evropa? Chápu, že moderním Evropanům není po chuti bigotní pojetí náboženství, ale tak tomu není jen v Íránu. Také patřím mezi ty, kteří odsuzují zakrývaní žen a jejich nesvéprávnost. Ani Evropa však svého času nebyla ušetřena křesťanského fundamentalismu. Naštěstí ho překonala, i když jistá recidiva bychom mohli zaznamenat i dnes, ale o to přece nejde. Jde o to, že Írán nešlape v kolejích, jež si vyhradilo tzv. demokratické společenství, jež po druhé světové válce pacifikovalo nebo se o to snažilo na řadě míst jinak smýšlející. Vietnam, Laos, Írán, Guatemala, Grenada, Irák, Afghánistán, Libye…  nyní i Venezuela, zatím je na řadě Kuba a znovu Írán. Vůdčí silou tohoto společenství jsou Spojené státy. Nynější agresor v Íránu, jenž farizejsky jednal, aby uklidnivším se zasadil ránu. Měl bych se zeptat: Co bude dělat naše vláda? Babiš odpověděl. Odsoudit Spojené státy a Izrael nebo agresi obecně se ani on neodváží.

Takže, co Evropa? Nic nebo podpora agresorů? Vyberte si. Vše je možné. Jen odsudku bychom se zřejmě těžko dočkali, ač může v této agresi být počátek mnohem většího konfliktu a ten by se nám nemusel vyhýbat.

Jaroslav Kojzar