Když polemika, tak polemika, když karty na stůl, tak karty na stůl. Tak by to mělo být. Stydět se za názor je špatné, urážet anonymně je zbabělé, ale co můžete chtít od zbabělců a hlupáků bez argumentů? Odpovídat na konkrétní problém ve stylu, jak to ráda dělává paní europoslankyně Danuše Nerudová, slovy: to je komunistická (případně proruská) propaganda a nevyslovit při tom protiargument, znamená, že ho oponent nemá. Diskuse poté ovšem ztrácí jakýkoli smysl.
V názorovém souboji minulých dnů zaměřeném na fašizující trend ukrajinské armády se objevily podivné argumenty. Například někdo málo odvážný, vlastně zbabělý, kryjící se proto za nepoznání, prohlásil, že dnes je třeba se zabývat fašistickými Rusy, kteří zabíjejí nevinné Ukrajince, což by nás spíše »mělo zajímat a ne žvanit o tom, co bylo téměř před 100 lety«.
Co na to říci? Především je třeba zdůraznit, že od prvopočátku jsme my, lžimírové, jak nás nazývají nepoučitelní rusofobové a obhájci zbrojení, proti válkám jako takovým. Nechci rozebírat, co se může skrývat za tzv. válkami spravedlivými. Jsme proti řešení, jež znamenají utrpení. Proti umírání lidí na ukrajinské i ruské straně proto, že někdo se domníval, že tak vykrvácí Rusko, jiný zase, že vyzkouší nové zbraňové systémy a další potřebuje, aby zbrojovky pracovaly naplno, protože jen to dělá peníze.
Ano, dost bylo mrtvých civilistů v Kyjevě či v Dnipru, dost bylo mrtvých, zvláště pak dětí v Doněcku i nedávno v dronem zasaženém linkovém autobusu Moskva – Simferopol. My ovšem z českých médií známe jen ty kyjevské příklady. O těch druhých se mlčí. Případně se zabíjení tleská.
Ale nejde jen o východ Evropy. V akcích Izraele a Spojených států také umírají civilisté, včetně dětí, a to jak v Libanonu, tak v Íránu. Desetitisíce civilistů zahynulo v Gaze. V Afghánistánu spočítali, že při té dlouhé válce NATO – Tálibán bylo zabito 71 tisíc afghánských a pakistánských nevojáků…
Neměl by proto už konečně někdo říci dost? Podle ministra zahraničí Ruska Lavrova, kdyby Američané chtěli, už by ta ukrajinská válka skončila. Proč tedy nekončí? Proč jsme zásobováni informacemi, že Rusové jsou v posledních dvou měsících vytlačováni ze svých pozic, když to vůbec není pravda? Ukrajinská Konstantinovka byla přece ještě nedávno obsazená ukrajinskou armádou a dnes se bojuje v jejích ulicích či dokonce už za ní. Nebo nebojuje a už byla ruskými jednotkami dobita? Generál Olexandr Sirskij, vrchní velitel ukrajinských sil, z ní prý dokonce nechal stáhnout zbylé vojáky ke Krematorsku.
To všechno v době, kdy Rusko a Spojené státy podepisují dohodu o tunelu pod Beringovým průlivem, jenž umožní další vzájemný obchod, kdy ruská ropa dále směřuje do USA a kdy spolupráce Spojených států a Ruské federace na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) pokračuje, jako by se na Zemi nic nedělo!!! Ve stejném čase Evropa proti Rusku přitvrzuje, zakazuje všechny obchodní styky a zavírá oči před fašizujícími tendencemi na Ukrajině.
Mně osobně jsou Putin a jeho rusko-židovští zbrojaři ukradení, stejně jako Trump se svými americko-židovskými. Nejsem rasista, nejsem sionista, který fandí bílým, křesťanům či Arabům, holocaust je pro mne středověk, jsem občan České republiky a chtěl bych, aby už konečně na světě byl mír a generálové, kteří nevědí, co s volným časem, si raději šli hrát s cínovými vojáčky. Z důchodu bych našemu Petru Pavlovi nějakého i koupil, aby si na stole pod Řípem mohl také on v klidu hrát. Kdyby některý z těch vojáčků padl na zem, znovu se přece postaví a hra může začít znovu. To bohužel v reálném životě nejde.
Ti méně odvážní, vlastně zbabělí pokoutníci, však z nedostatku argumentů vyzvali nás, kteří si připomínáme minulost a chceme z ní vyvodit poučení, k tomu, abychom ji nechali být. Co prý na ní záleží? Co záleží na událostech starých sto let? Skutečně, co na nich záleží těm, kteří si ji chtějí zopakovat? Historie nás opravdu učí, že její neznalost vede k recidivě. Proto každý rok 10. června pokládáme věnce či jeden prostý květ k památníku v Lidicích, proto se klaníme obětem v Ležákách, Javoříčku, Prlově, v Resslově ulici u otvoru do krypty…, proto nezapomínáme na dny osvobození, proto mlčky stáváme nad hroby osvoboditelů. Proto si také vážíme všech, kdo padli za naši svobodu. Kdyby nepadli oni, pak naši otcové a matky by třeba už nežili a ani celá naše generace, jež dostala největší možný dar – život.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.