Je rok 2024. Čtvrtek bude dvacátého čtvrtého. Tak jako tehdy. Před devadesáti pěti lety. Onoho 24. 10. 1929 byl také čtvrtek. Brzy se mu však začalo říkat Černý. Byl totiž na počátku událostí, které na několik let doslova zatřásly světem a ovlivnily životy lidí po celé zeměkouli. Přitom událost bylo možné shrnout do několika slov: Krach na newyorské burze. Začalo období nazvané Velká hospodářská krize.
Byla to druhá krize za krátké doby existence Československé republiky. Ta první, z počátku dvacátých let, nazvaná porúrská, vyvolala nezaměstnanost, omezení výroby, konec iluzí. Byla však jen odvarem toho, co mělo republiku čekat počátkem třicátých let. Přesto v roce 1923 počet nezaměstnaných dosáhl čtyři sta čtyřiceti tisíc. Už tehdy byl svět propojen a mezinárodní kapitál ovládal mnohé naše hospodářské společnosti. Báňskou a hutní a plzeňskou Škodovku ovládali francouzští majitelé, Spolek pro hutní a chemickou výrobu Belgičané a Němci, atd. Rašínův záměr, aby výsledky práce zdejších fabrik zůstaly doma, se vlastně neuskutečnil. Začínala doba, i když zatím nesměle, globalizace, v níž každý otřes, k němuž došlo třeba daleko od nás, zasáhl také naši vlast.
Onoho 24. října na newyorské burze došlo – využijme pro zjednodušení citace z wikipedie – k vyčerpání nákupních příkazů a investoři podlehli panice a následovala nová vlna prodejů akcií, v té chvíli již za jakoukoli cenu. A to vše se postupně dostalo se zpožděním až k nám. Ti, co nevěřili vývodům Karla Marxe, se tehdy mohli na své vlastní kůži přesvědčit, že se zakládají na pravdě.
Ekonomický otřes u nás postupoval pomalu a dosáhl vrcholu v roce 1933, kdy průmysl poklesl na šedesátiprocentní úroveň výchozího roku 1929. Nezaměstnanost dosáhla až milion tři sta tisíc, oficiálně zaregistrovaných bylo více než devět set tisíc. Z hlediska poklesu výroby jsme patřili k nejzasaženějším v Evropě. V pohraničí zastavovaly práci celé fabriky (zvláště šlo o lehký průmysl). V ostatních státech světadílu, i když také postižených, většinou výroba klesla nejvýše o třicet procent. U nás to bylo procent čtyřicet. Zahraniční obchod se dokonce dostal na třetinu dřívější úrovně. Také zemědělská výroba dostala těžký zásah. Výkupní ceny totiž nedokázaly pokrýt náklady zemědělců. Na venkově začínal být, i díky neúrodě, dokonce hlad. Zvýšil se počet sebevražd, vystěhovalectví ze Slovenska bylo o více jak padesát procent vyšší než z českých zemí, zastřelených či postřelených četníky při hladových demonstracích byly desítky, střílelo se totiž v Radotíně, Duchcově, Košútech, Chustu, Frývaldově, Turje Pasice, Strakonicích, Horní Suché, Mostu, Červené Skale, Holíči, Pohorelé, Sútoru, Nižné Apše, Polomce, na Rosicko-Oslavansku, v Gemerské Horce, Volovcích, Čierném Balogu, k stávajícím kolonkám se přilepovaly další objekty z plechu a toho, co bylo právě po ruce (pražský Krejcárek, Na Děkance, Na Slatinách, ad.), bydlelo se ve skalních puklinách (pražská Vidoule, Střešovice, dokonce Karel Čapek o nich psal, ad.), přibylo žebráků, atd. Obraz Předmnichovské republiky, jak je nám dnes líčen televizemi, především tou veřejnoprávní, je zcela lživý. Ostatně tady hledejme hlavní důvod, proč se lidé po válce rozhodli jít socialistickou cestou, jíž předcházelo znárodnění z října 1945.
Krize u nás začala odeznívat v roce 1934. V okolních zemích tomu bylo dříve. Závislost na lehkém průmyslu totiž udělala své. Bohužel tato situace ovlivnila tzv. sudetoněmecké obyvatelstvo v jeho příklonu k henleinovcům. Do konce republiky, tedy do úplné konsolidace hospodářství, zbývaly po skončení krize jen čtyři roky. Západ, odkud tato krize přišla, nám však už tehdy připravoval Mnichov a to, co přišlo poté.
Dnes globalizovaný kapitál nezná hranic. Co mu je v cestě, to likviduje. Někdy ekonomicky, jindy sankcemi a omezeními, když ani to nepřináší výsledky, dostanou zelenou zvenčí podporované vzpoury a nakonec i zbraně. Ani to však nezabrání krizím. Nic totiž nelze rozšiřovat do nekonečna. Napnelismus (termín z filmu Hej rup! Voskovce a Wericha) má své hranice. Nestačí jen natisknout nové dolary a tvářit se, že vše je v pořádku. Zboží se totiž i tak stále hromadí, přerůstá možnosti nakupujících. Co s tím, co nebylo prodáno nebo se vůbec nedostalo na trh? Nasypat nadprodukci obilí či kávy do moře a neprodané a brzy nemoderní výrobky sešrotovat? I to je cesta. Mrhá se tak surovinami, které by mohly potřebovat příští generace. Že by se tak vyhnulo krizím? Iluze. Zatím lze leccos, když nepomohou sankce, řešit válkami, a tak se válčí. Jenže také na výrobu válečného zboží je třeba mít peníze, na zabezpečení žoldnéřských armád, atd. Kde je vzít? Tisknout nové peníze a rozbíhat inflace, jak se děje dnes? Také. Především je třeba si uvědomit, ževládnoucí buržoazní moc stále »připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím zabránit« (Marx-Engels: Komunistický manifest).
A čtvrtek? Ten z roku 1929 se dnes nazývá Černý. Ten současný by mohl být Mírový, jenže to by pak bylo třeba vzdát se velmocenských ambicí, jež se týkají ovládnutí Černého moře, a touhy po dalším a dalším uhlí nejen z Donbasu, ale i po železné rudě, soli a zemním plynu z Krymu a pochopit, že mír na Blízkém východě se musí týkat všech, nejen státu Izrael.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.