Tak prezidentu Zápotockému říkávali ti, co ho znali. Při tom ona slova, tedy »náš Tonda«, se šířila ve své době i mimo jeho přátele. Vznikaly na něj vtipy, nebývaly zlé, spíše přátelské. Na jeho uši, které přečnívaly do stran. Prý si tyto vtipy nechával vyprávět. Když ho oblékli do generálské uniformy, měl ji brzy dát »do skříně« a zavřít na »šest západů«. Prý proto, že se zděsil poté, co mu ukázali fotografii, jak vypadá. Tradice, netradice. Napříště jen civilní fotky, prý nařídil. Je faktem, že po něm se do uniformy neoblékl žádný z dalších prezidentů a dokonce ani na Ludvíka Svobodu v uniformě v době výkonu jeho vrcholného úřadu si nepamatuji.
Jsou jistě chvíle, které lze Antonínu Zápotockému vyčíst. Třeba to, že se nepostavil proti monstrprocesům, které dodnes komunistům »svazují ruce«. Nevím ovšem, jaké měl informace. To, že by se bezmezně podřídil vyšetřovatelským praktikám a dokonce převzal za své zdůvodnění, že odsouzení jistých osob upevní vztah lidí k novému režimu a pro ty, kteří se pokoušejí o odboj, to bude varováním, nemohu přijmout. Spíš stále myslím na to, že věřil v opravdovost obvinění. Stejně jako Milan Uhde, Jiří Ruml, Pavel Kohout, abych použil jmen tehdejších idolů mládeže. Ví se ovšem, že tým sovětských poradců si mj. za vůdce centra namísto Slánského původně vybral právě Antonína Zápotockého a namířil i proti němu své aktivity. Nakonec, důvody nám už nikdo neprozradí, protože sovětští vyšetřovatelé byli po návratu domů, tedy po smrti Stalina, brzy také postaveni ke zdi. Možná, že Zápotocký se o tom všem dozvěděl a mít strach je lidské.
Antonín Zápotocký patřil ke starým komunistickým vůdcům. Málem byl proto radikálními stoupenci bolševizace kolem roku 1929 ze strany vyloučen. Zastali se ho až představitelé Internacionály.
Ve třicátých letech bychom ho našli u průvodů nezaměstnaných, při pomoci stávkujícím, mezi poslaneckými rebely proti asociálním návrhům tehdejších vlád. Po Mnichovu ho postavili do čela legálního vedení strany, protože to skutečné muselo opustit republiku a o ilegálním se nesmělo vědět. Stálo ho to brzy po příchodu nacistů svobodu a šestiletý koncentrák. Ze Sachsenhausenu se po osvobození vrátil s propadlými tvářemi a podezřením na TBC. Jen však trochu pookřál, už byl mezi dělníky a na sjednocovacím sjezdu odborů nebyl jiný kandidát na předsedu, než on. Pak přišel boj o sociální dekrety, o znárodnění, Únor.
Jeho popularita stoupala. Když byl Gottwald po demisi dr. Beneše zvolen prezidentem, stal se předsedou vlády. Byl oblíben. Proto ho pověřili úkolem »vyvrátit fámy o měnové reformě«. Vzal to na sebe, i když věděl, že ho to bude stát příliš velký díl popularity (Jen na okraj: Václav Havel slíbil, že do žádného paktu už nevstoupíme, a dnes jsme členy NATO, hovořil o tom, že nemá zájem o Lucernu – umíte si mě představit jako restauratéra? – a nakonec ji rodina Havlů zrestituovala… atd. A to dnes nikdo nepřipomíná). Dokázal se však brzy poté postavit veřejně proti způsobu združstevňování a za první vlnu odstranění nezákonností. A věřte, v tehdejší atmosféře to lehké nebylo.
Není politika, který by po čase neměl chuť změnit leccos na svých minulých činech. Nebažil-li by jen po »místu nahoře«, což se zřejmě netýká většiny dnes nám vládnoucích. Antonín Zápotocký tak jistě také přemýšlel. Čas na to, aby leccos mohlo být napraveno, tedy to, co měl možnost ovlivnit, však nedostal. Koncentrák, napětí minulých let, to všechno způsobilo, že právě dnes před šedesáti pěti léty náhle zemřel.
A ještě něco. Trochu osobního. Bratr mé babičky Karel patřil do skupiny sociálních demokratů vedených Zápotockým. Jednou ho přivedl i na bál do Mšece, jež leží »pěkný kousek« od Kladna. Tady prý s ním i babička tancovala. Ukázal se zde pak vícekrát. Revoluční dělník Karel, bratr babičky, se z války vrátil jako troska a krátce poté zemřel. Antonín Zápotocký sem přestal docházet. Zdejší nově vzniklá sociálně demokratická buňka se dala jinou cestou. Ale to už tu ani má babička nežila.
A ještě jedno vzpomínání. Týká se jeho uměleckých sklonů. Napsal několik knížek, vlastně literárně převyprávěl svou minulost. Byl však především sochař. Kameník »od svatého Víta«. Co tam za kameny připravoval pro opravy či dostavbu, nevím. Ale jeho chlebové figurky, které přivezl z koncentračního tábora, vyrobené »z netradičního materiálu«, jsem viděl. Byly doslova malým uměleckým dílem. Převzalo je Muzeum dělnického hnutí a později Státní ústřední archív, který je snad dokáže ochránit před moderními obrazoborci »kácejícími ve svém svatém nadšení vše, co jim přijde do cesty, aniž vědí, proč tak činí«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.