Výsledky přijímacích zkoušek na střední školy vyvolaly diskuse. Ukázalo se, že nejvíce nepřijatých bylo v Praze. Začala se hledat příčina. Našla se ve špatném přístupu hlavního města ke svému školství. Nechci obhajovat pražské představitele, mají jistě kus viny na problémech zdejšího školství, ale nikoli celou. Všechno totiž má své dlouhodobější příčiny. Hlavní je v polistopadovém přístupu ke školství. Liberalizace, omezení práv centra, kádrová řešení, jež měla za cíl odstranit zkušené pedagogy, kteří vychovali i více generací, ale sloužili »v éře totality«, což je v té chvíli dehonestovalo, méně prostředků do vzdělávání… Navíc přišlo období inkluze, jež narušila vžitý systém, a byly tu další neuvážené zásahy zvenčí.
Příčin, které vyvolaly současný stav, je řada. Všechny však mají počátek po listopadu a vůbec nejde o to, kolik zájemců o studia uspělo a kde. Především jde o pokles úrovně českého školství, které do té doby patřilo mezi nejpříkladnější v Evropě. Po politickém převratu v roce 1989 se totiž v tak malé zemi, jako je naše, rozbil jednotný systém řízení vzdělávací soustavy a řízení středních škol bylo přeneseno na kraje a základních škol na města a obce. Tím vlastně byla popřena nejen úloha ministerstva školství, ale zvláště jednota vzdělávání vůbec.
Pokud jde o zájem o studia na pražských středních školách, jde o pochopitelný trend. Stále působí názor, že v hlavním městě je nejvyšší úroveň školství a tedy ten, kdo zdejší školy absolvuje, má větší naději na to, aby se dostal na vysokou školu. Tomu, že je tedy velký přetlak zájemců o zdejší studium, se nelze divit. Záleží na tom, jak se takovému trendu přizpůsobíme, vlastně jak mu školské orgány budou čelit.
Problém vidím na samém začátku polistopadové historie. Došlo k mnoha neuváženým změnám, které se dodnes nedaří napravit.
Byla zlikvidována mnohá učiliště, ponížena příprava na řemeslné profese. Většina továren, pokud nebyly vůbec zrušeny, přestaly mít zájem o učně stejně jako samotný stát o podporu učňovského a odborného školství. Navíc začal působit trend mít co nejvíce vysokoškoláků a tím významnější místo »ve vzdělanosti« v rámci Evropy. Stranou se však ponechalo srovnávání úrovně jednotlivých vzdělávacích systémů, tedy laicky řečeno, srovnaly se nesouměřitelné údaje a včlenily do jedné statistiky. Osobně si myslím, že pokud jde o porovnání např. amerických či britských škol, nejsme na tom tak špatně, jak líčí současná propaganda, která účelově preferuje zmíněné zahraniční a dává jim punc výjimečnosti.
Praha tedy stále ještě působila a působí jako záruka lepší vzdělanosti a přípravy na další studia. Tím nechci omlouvat případné nedostatky v řízení pražského školství. Je jistě věcí analýzy, zda výtky jsou oprávněné či nikoli. Řešit vše navýšením počtu studentů ve třídě je však »cesta do pekel«. Ani to, že třeba postavíme v hlavním městě nové školy, což ovšem nebude zítra, není řešením. Tím méně zjednodušení výuky na základních školách dalšími škrty učiva či dokonce vypouštění některých předmětů a to najednou v celé zemi. To jenom zase o kousek sníží úroveň naší vzdělanosti. Pomoci by mohly jednotně osnovy a jakési státní maturity nejen z matematiky, mající přibližně stejnou úroveň. Dále pak opětné zavedení speciálních škol, lepší propagace a zabezpečení odborného školství včetně výuky řemesel a dokonce návrat k metodám, jež se osvědčily v minulosti a dnes se odmítají jakožto memorování. Při tom, jak známe ze zkušenosti, naučit se zpaměti báseň známého básníka pro nikoho z nás starších nebylo žádnou újmou, ale napomáhalo rozvíjet paměť a naučit se učit.
Učitel se musí zároveň stát pánem ve škole a ne sluhou zhýčkané nezkušené mládeže, jež se cítí být něčím víc než jejich pedagog. To se týká i vztahu rodičů a školy. Bývalý systém, v němž mělo své místo SRPŠ, se osvědčil. Je třeba se jen k němu vrátit a případně ho upravit na nové podmínky 21. století.
Podle mne je současné školství zaměřeno především na dnešek a nikoli na budoucnost. Na to, jak se absolventi uplatní na trhu, a k tomu slouží zvýšený akcent na individualismus. Kolektivismus jakoby byl brzdou rozvoje schopností a znalostí. To však není pravda. Je tomu právě naopak. Společný zájem mnohdy studiu napomáhá a usnadňuje učitelům jejich práci. Nejde mně ani o větší množství hodin věnovaných počítačům či moderním technologiím či dokonce umělé inteligenci. Chybí vize pro druhou polovinu 21. století. Jak v té době budeme žít? Bude převládat bezbřehý liberalismus? Individualismus povýšený na boha? Jestliže si na tyto otázky zodpovědně odpovíme, vyplyne nám zároveň také odpověď na otázku: Jak dál v českém školství.
A ještě poznámka: Vláda slíbila všem pracovníkům ve školství navýšit mzdy. Bez pomocného personálu žádná škola nemůže existovat. Proto je nedodržený slib také jednou z brzd dalšího vývoje vzdělávacího systému. A ten slib zatím dodržen nebyl.
Václav Šenkýř
Diskuze je uzavřena.