Pamatuju si, a je to už hodně dávno – zrovna jsem byl u prarodičů na prázdninách, když babičce chyběla v konzumu koruna padesát a jedna paní, se kterou se znala od vidění, jí ten peníz půjčila.
Ta paní sice bydlela až na druhém konci městečka, ale babička, které v té době už táhlo na osmdesátku, přesto nelenila a ten dluh ještě ten den večer splatila. Dokonce si vzpomínám, že tehdy pršelo a že babička nemohla najít deštník… Že prý by neusnula, kdyby té paní tu kačku pade nedonesla…
A pak se dočtu, že Spojené státy oznámily novou sbírku na splacení svého státního dluhu ve výši 38 bilionů dolarů (zde). Všichni spí poklidným spánkem, nikdo nehledá deštník… Nosatí vnutili světu život na dluh, což je z logického pohledu ta nejkratší cesta k vlastní záhubě. U nás se toto rozrostlo po roce 1989 – žít na dluh je přece moderní, žije tak každý… Zamyslel se někdy někdo z vás, kolika lidem dluhy fatálně zničily život? O tomhle se žádné statistiky nevedou, neb nejsou žádoucí.
Voltaire to trefil přesně už v 18. století: »Jedna z věcí, jež se v posledních stoletích namáhal lidský duch nalézti, je tajemství, jak dlužit více, než máme, a žít si přitom, jako bychom byli bez dluhů.«
Ještě pro zajímavost…
Dušan Sedlák
Čekám, kdy buržoazní Česká republika vyhlásí a bude organizovat Válečnou půjčku jako to bylo za Rakousko-Uherska. Dluhy, které polistopadová demokracie nasekala by tomu odpovídaly. Okradení obyvatelstva inflací je nedostatečné a peněz na válku je pořád málo.