Mezinárodní právo kontra banditismus a východiska pro nás a pro Evropu

Poslední kroky americké administrativy nenechávají nikoho na pochybách, že politika nazvaná Donaldem Trumpem »Amerika first«, tedy »Amerika na prvním místě«, má být vykládána tak, že jejich zájem je zájmem pro celý svět nejvyšším. Ale tento zájem není, ani nemůže být zájmem naším, my také přece chceme, aby náš zájem, zájem České republiky, byl na prvním místě. Kdo tenkrát v době jednopolárního světa nepochopil, co znamená v mezinárodní politice to, co zažil nikaragujský Daniel Ortega po roce 1990 nebo panamský Manuel Noriega, jehož únos vojenskou jednotkou byl pro únos Nicoláse Madura učebnicovým příkladem, tak asi ani nepochopí, co se vlastně stalo. Možná může poklonkovat cizím zájmům dál.

Už nejde jen o zásadní a brutální popření Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale o akt totální svévole a státního terorismu. Musí zaznít otázka, pro koho platí, že každý národ má právo na svůj politický režim a na využívání svých přírodních zdrojů. Platí to pro všechny, nebo jen pro vyvolené, případně pro ty, kteří svůj osobní zájem zaprodají zájmům cizím a budou sloužit nikoli svým občanům, ale nadnárodním korporacím ve vlastnictví nadnárodních bank. Podle vyjádření D. Trumpa je na řadě Grónsko, tedy už jde o území přímo spojené s Evropou unijním Dánskem.

Kdysi jsem na jedné bezpečnostní konferenci připomněl, že emancipovaná Evropa potřebuje nové Helsinky. Poslušní slouhové cizích zájmů se mi vysmívali nebo mne uráželi a zpochybňovali Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Vím, že je její význam nyní bagatelizován, aby si na ni raději nikdo nevzpomínal. Ale pravda je jinde. Tenkrát v roce 1975, aby se Evropa nestala opět místem válečných operací, »válčištěm«, se k udržení míru musel zavázat Sovětský svaz a k tomu USA. Bylo to v době bipolárního světa, který byl nejen vojensky, ale také ideologicky rozdělen.

Dnes bychom těžko hledali ideologické rozdíly mezi mezinárodně působícími korporacemi z USA, RF, Německa, Francie nebo Indie, Japonska, Koreje, případný ideologický spor by někteří hledali možná u firem z ČLR, a to je tak vše. Svět není rozdělen na kapitalistický a socialistický, ale je rozdělen na státy, které vývoj pochopily a jejichž ekonomika roste, a na ty, které žijí ve starých schématech a nevidí, že svět se změnil. Každý chce mít nějaký podíl na rozhodování a podle toho se snaží v současném světě chovat. A tak vidíme nárůst asijských tygrů, globálního jihu na jedné straně, a úpadek tzv. západní civilizace na straně druhé. Politická reprezentace Evropy žel patří k těm, kteří žijí ve starých schématech, u nás se dokonce nejvíc chvástají ti, kteří říkají, že patříme na západ, jako by to ve 21. století bylo něco prestižního, když to je pro více než polovinu lidstva na zeměkouli jen známka úpadku.

Jestli něco potřebujeme, tak potřebujeme v Evropě více emancipace a vlastního zájmu jednotlivých národních států, které budou hledat, jak obstát v konkurenci, jak znovu být na špici vědy a výzkumu, jak zvýšit nároky na vzdělávání a výkon, jak najít více prostoru pro uvolnění národního potenciálu v celosvětovém měřítku. Nehledat nepřátele, ale hledat spolupracovníky a zajistit si bezpečí a mír pro práci. Tentokrát ji ale bude muset garantovat kromě USA a RF také ČLR, tedy státy, které už jsou pevnými body vícepolárního světa.

Pokud s tím nezačneme hned, tak budeme muset mít garanci ještě dalších, jako je právě Indie, arabské státy, případně státy ASEANu. Ti všichni už svůj zájem formulovali. A určitě k tomu nepotřebovali poučování »chytráků« z Prahy. Jejich hospodářský růst, počet vědeckých objevů a uznaných patentů byl a je vyšší než náš. Je potřeba, aby se česká vláda, která právě nastoupila, o organizování takové konference a formulaci našeho zájmu alespoň pokusila. Spojence proto najde jak nalevo, tak napravo, na severu i jihu, na východě i západě. Na Slovensku, v Maďarsku, ale i v Polsku nebo Rakousku. Jen je potřeba začít, nikdo na nás nečeká, musíme na tom pracovat.

JUDr. Vojtěch Filip