Tak malá země, jako je naše, dokázala dát světu veliké muže, kteří napomáhali měnit svět a bez jejichž objevů by se lidstvo neposunulo tak rychle dopředu. Komenský, Mendel, Freud, Purkyně, Janský, Heyrovský, Wichterle, Holý… a to jsem jmenoval jen ty nejznámější. Jsme na ně hrdí? Někdy ano, jindy ne. A i svět je někdy ocení mnohem později, nebo dokonce vůbec ne. Tak se i z prestižní Nobelovy ceny stává politikum, ale o tom jsem psát nechtěl. Jde mně o muže, jenž zemřel před sto čtyřiceti lety v Brně, kde vlastně žil většinu života. Ten muž se jmenoval Jan Mendel a vstupem do církevního augustiniánského řádu přijal další jméno – Gregor, tedy Řehoř.
Narodil se v roce 1822 v Hynčicích (dnes Vražné) na Novojičínsku v rodině drobných zemědělců. Podle národnosti byl Němec. Podle svého vyjádření Moravan německé řeči. Školy měl sice německé, ale češtinu ovládal dobře. Maturoval v Opavě, filozofickou fakultu studoval v Olomouci, kde se seznámil s učením profesora Nestlera, jenž se věnoval studiu šlechtění zvířat a rostlin. Studia nedokončil. Podle přání matky vstoupil do kněžského semináře. U brněnských augustiniánů byl v roce 1847 vysvěcen na kněze. Nějaký čas učil jazyky a matematiku na gymnáziu ve Znojmě a současně dojížděl do Vídně se dovzdělávat. Kromě matematiky to bylo v chemii, fyzice, botanice, zoologii a paleontologii. Poté se vrátil do Brna a jsme konečně u jeho »koníčků«, u jeho tří pravidel, tedy Mendelových zákonů dědičnosti. Vlastně u nekonečných pokusů s hrachem a neustálého prověřování. Ne, nebojte se, nebudu popisovat jeho pokusy. Nebyly vždy jednoznačné. Také on toužil po výsledku, který předpokládal, a proto opakoval celý proces až do potřebných parametrů. Nemohl ovšem jinak. Trpělivost nahrazovala další potřebné znalosti, které nám daly až následující generace. Nic ovšem nemůže změnit fakt, že právě on byl prvým, kdo odhalil zákony genetiky.
Na počátku byl tedy on – Řehoř Mendel. V té době už opat starobrněnského augustiniánského kláštera, který namísto dalších případných objevů na poli, které znal a věnoval se mu, musel po svém nástupu do funkce bojovat s rakouskými úřady o peníze pro svůj řád, účastnit se veřejných akcí a přijímat funkce, jež se netýkaly jeho vědeckého zájmu, ale souvisely s funkcí. Jiní pak museli nastoupit, aby už o jeho objevu nemohlo být pochyb. Tím opatem byl skoro šestnáct let a to až do své smrti onoho 6. ledna 1884.
Dnes můžeme oprávněně číst v encyklopediích, že Řehoř Mendel byl moravský přírodovědec, zakladatel genetiky a objevitel základních zákonů dědičnosti, biolog, matematik, botanik, který se zajímal o meteorologii, učitel a augustiniánský kněz, jenž sice byl funkcí opata povznesen mezi brněnskou smetánku, ale zároveň zbaven možnosti nám po sobě zanechat další nové poznatky v oborech, které znal, studoval a v nichž prováděl své experimenty. Je škoda, když tak nadaný vědec je čímkoli vytržen ze své práce, byť jde o tzv. činnost pro veřejnost. Něco jiného je, když ten, kdo je ve svém oboru podprůměrný, spíše by uškodil, kdyby v něm pokračoval. Pak se možná uplatní jinak. Tedy i v politice. Jenže neúspěšní »odborníci« ve svých oborech často bývají stejně neúspěšnými třeba i ve službě veřejnosti. Zvláště pak, když si myslí, jak schopní jsou. Pak je to nejen pro ně tragédie.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.