Dne 26. srpna 1963 začínal u nás poslední klidný prázdninový týden. Jinak tomu bylo ve Spojených státech, policejní jednotky, národní garda a všechny složky branné moci měly pohotovost. Ke hlavnímu městu Washingtonu se totiž blížil skoro čtvrtmilionový průvod většinou afroamerických občanů, kteří sem přijeli manifestovat požadavek rovnoprávnosti, získání práce a alespoň nějakých sociálních opatření. Tam pastor Martin Luther King tehdy pronesl od Lincolnova památníku památná slova: Mám sen… o rovnosti ras, o sjednoceném národě. Nešlo však o ojedinělou akci. Jen o vyvrcholení, které oním památným projevem neskončilo. Proto prezident Johnson, sám Jižan z Texasu, musel nakonec ustoupit.
Obdivuji, že po dalších několika desítkách let, i když rasové myšlení v jižních státech USA stále vyvolává napětí a neoprávněnými policejními či jinými zásahy proti lidem jiné než bílé pleti dokonce také krvavé demonstrace, se Spojené státy dokázaly přece jen dostat k současné rovnosti. Nebyla to jistě jednoduchá cesta, jež umožnila, aby do Kongresu nastoupili afroasijští kongresmani, aby na ulicích i jižanských měst byl klid a dokonce byl zvolen první afroamerický prezident. Od doby, kterou nám líčí Indiánské léto (Ludvík Aškenázy) a Městečko Estherville (Erskine Caldwell), v nichž jsou věrně zachyceny tamější rasové problémy, jsme se dostali do dneška. Někdy až k absurditám jako je hledání rasových podtextů tam, kde nejsou. Dotkly se i nás. Bojíme se slova černoch, cikán. Zatím jsme rozumnější, než v zemi za mořem. Hnutí Black Lives Matter (BLM) u nás nezapustilo své kořeny. Snad proto, že rasismus v naší zemi nemá svou otrokářskou minulost. Sochy se však také bourají či snímají z podstavců. To však má jiné, i když stejně hloupé, příčiny.
Někdy slovo dokáže zvednout masy, jindy je účinný třeba i nenásilný odpor, příklad Mahátma Ghándího, či klidné demonstrace, jež ukáží na sílu těch, kteří zvedají své hlavy a onou silou vyvolávají strach u vládnoucí moci. Ta slova, vlastě myšlenky, často burcují a jsou silnější než pendreky a gumové projektily či dokonce smrtící kulky. Kingova slova však znamenala totéž, co Chaloupka strýčka Toma (Harriet Stowová) před válkou Jih proti Severu. Nebezpečnost jeho projevu pro stávající moc si uvědomil i prezident Johnson. Proto sice váhavě, ale přece jen za necelý rok po zmíněném vystoupení, 2.července 1964, podepsal zákon, jenž v celých Spojených státech zakazoval rasovou diskriminaci na veřejných místech, ve školách či v zaměstnání. Ten zákon, který umožnil občanům tmavé pleti mít stejná práva, jako měli ti s pletí bílou, tedy volit a být volen, zbavený ponižujících pasáží pro »černé« jako je testování gramotnosti apod., musel však čekat ještě jeden rok. Texasan Johnson nepospíchal. Nebylo však zbytí a tak i tento zákon podepsal.
Boj za rasovou rovnoprávnost ve Spojených státech je neodmyslitelně spojen se jménem Martina Luthera Kinga. Tento bakalář sociologie a doktor teologie z Bostonu, baptistický pastor z města Montgomery v Alabamě dokázal během jednoho desetiletí vytvořit hnutí, které otřáslo Amerikou. Začátek můžeme datovat do roku 1955, kdy černoška Rosa Parksová odmítla uvolnit své místo bílému mužovi a čekal ji, podle tehdejších zákonů, trest. Tehdy King společně s Malcolmem X (ten stejně jako King byl v polovině šedesátých let zavražděn) založili hnutí, jež vyzvalo k bojkotu veřejných dopravních prostředků. Trvalo 382 dnů a donutilo stávající moc k ústupu.
Hnutí však bojovalo dál. Šlo o obecnou rovnost. Využilo podobných forem jako ghándiovci v Indii. Stávky v sedě, poklidné demonstrace, nedodržování diskriminačních zákonů, mírové pochody… Bylo zabarveno i sociálním myšlením. Proto se často objevovaly v jeho akcích sociální požadavky. Také z těch důvodů Kinga a Malcolma X sledovaly bezpečnostní složky a dokonce stát stavěl před soud a odsuzoval. Jejich domy byly často předmětem útoků, na oba byly spáchány atentáty, byli fyzicky napadáni, ale vydrželi. Až teprve kulky je zbavily života. Jenže po nich dvou nastoupili jiní a rasová rovnost ve Spojených státech – a dá se říci i jinde – se stala skutečností.
Jen dodejme, že ještě za života obdržel Martin Luther Kong Nobelovu cenu míru. Finanční prostředky s ní spojené si nenechal, ale věnoval na další boj za rovnost a svobodu lidí. Proto ho nenáviděli političtí představitelé, jako byl americký prezident Johnson a šéf FBI Hoover a fašizující elementy v USA, potomci těch, co byli poraženi ve válce Jihu proti Severu. Proto si ho dnes připomíná celý skutečně demokratický svět a stále mu prokazuje úctu.
Jen sen, o němž mluvil u Lincolnova památníku Martin Luther King, zůstal zčásti ještě nenaplněn. Zvláště ve Spojených státech by o něm měli přemýšlet. Byl i o klidu a míru. A netýkal se jen toho, co se děje uvnitř amerických hranic.
Jaroslav Kojzar