Lidský život nebývá černobílý. Ani dějiny takové zpravidla nebývají. Symbolické datum 21. srpen bude v našich dvou rozdělených zemích, ČR a SR, už navždy spjato s rokem 1968. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila do Československa. Do Československé socialistické republiky. Dnes už jsme přišli jak o to Československo, tak o ten socialismus.
21. srpna 1968 poněkud zmatení vojáci spřátelených armád vstoupili do naší země, aby tu (dle pokynů shora) chránili a bránili ohrožený socialismus. Mnozí zde zůstali až do počátku 90. let. Odešli vlastně až po porážce socialismu. Československý lid je zrovna nemiloval (a nevítal tak jako v roce 1945), a oni tak byli svým způsobem odsouzeni k povinnosti žít v jakémsi ústraní vojenských kasáren a ostrakizovaných prostorů.
Záměrně jsem pro tu tehdejší vojenskou operaci použil slovo vstup, nikoli invaze, ani okupace, ale ani internacionální pomoc, i když z logiky věci šlo o obranu socialismu před imperialismem.
Pro mnohé komunisty (prý rozdělené na dva tábory), ale i nekomunisty, tím skončila jedna éra. Skončilo tzv. Pražské jaro. Prý pokus o vlastní cestu socialismu, prý pokus o socialismus »s lidskou tváří«. Říká se, že třeba slovo demokracie nemá přívlastky. Pokud je dostává, přestává být sama sebou. Možná je tomu tak i v případě socialismu…
Jestli něco mohu vyčíst minulému režimu, pak to, že neuměl lidem některé věci lépe vysvětlit. Jednak neuměl lidem vysvětlit a doložit lesk a bídu života na Západě, jednak neuměl vysvětlit, proč byl vstup vojsk proklamovanou »internacionální pomocí«. Namísto toho od Strany odehnal mnoho autentických komunistů a namísto nich do Strany začali vstupovat vedle pravověrných komunistů i kariéristé typu Petra Pavla a jemu podobných. Normalizační »čistky« otřásly prestiží socialistického hnutí. Bylo by chybou si to dnes nepřiznat.
Na straně druhé přišlo období jednadvaceti let, v nichž se dalo žít důstojným a relativně klidným životem. 21 let, kdy se rodiče nebáli mít děti, kdy existovaly celkem normální vztahy na pracovišti, kdy se člověk nebál toho, co bude zítra, a nezotročovala jej hypotéka. Tehdejší režim doslova počítal s každým člověkem. Naproti tomu režim po roce 1989 nepočítá s celým národem. A nejedná se o »kapitalismus s lidskou tváří«, ani náhodou!
I dnešními slovy mnohých tehdejších disidentů se v období let 1968 až 1989 našel ve společnosti prostor pro lidskou slušnost či solidaritu, smetenou až listopadovým uragánem v 89.
Mezinárodní vojenské otázky šly tak trochu mimo nás. Jako jdou dnes. Podle nejnovějších průzkumů nezaujaté části historické vědy šlo v roce 1968 o vyrovnání (jakousi paritu) vojenských sil a šlo o rozmístění zbraní mezi Východem a Západem. Objevují se též nezpochybnitelné důkazy o tom, že v Československu v průběhu tzv. Pražského jara probíhaly procesy a pokusy demontáže socialismu a jakýsi plán »barevné revoluce«. O tom, že za západní hranicí nebyly státy a armády beze zbraní, dnes rovněž není pochyb.
Z hlediska ekonomického jsme měli suverénní a soběstačný stát. Můžeme totéž říct nyní?
Dějiny opravdu nejsou černobílé. Virtuální pohled na minulost samozřejmě přináší i úvahy o tom, že privatizační »loupež tisíciletí« mohla v Československu nastat o 21 let dříve. A že v roce 1989 také nikdo z vlivných »nesliboval« zánik socialismu a že mnozí naivně uvěřili v návrat tzv. osmašedesátníků k moci.
Varšavská smlouva vznikla až po NATO. S jejím zánikem však NATO nezaniklo! Východní blok byl po roce 1989 podveden a zneužit, což má dnes fatální a krvavé důsledky na východě Evropy. Znovu se tam implementoval militarismus a fašismus, který byl 30 let živen ze Západu.
Mnoho českých občanů nechápe, o co jde ve vleklé válce na Ukrajině. Mnoho českých lidí si ztotožňuje dění na Ukrajině s událostmi roku 1968 v Československu. Mnoho českých lidí si promítlo do války na Ukrajině svou vlastní, ale i zděděnou frustraci ze srpna 1968 v Československu. To, že tenkrát nemohli či nechtěli pochopit mezinárodní souvislosti, že se tenkrát nemohli či báli hlasitě projevit. Tak si to v předchozích letech chtěli ex post »vykompenzovat« a »vydemonstrovat« tím, že se emocionálně ztotožnili se zemí, v níž však už 8 let před únorem 2022 probíhala občanská válka a v níž existují prvky nacismu
Buďme vděční našim minulým, československým socialistickým politikům, že se zasadili o to, aby u nás občanská válka nikdy nebyla. A aby se tu neopakoval návrat fašismu!
Minulost není černobílá a černobílý jistě nebyl ani rok 1968 v Československu. Můžeme si však dnes přát jen jediné. Mír světu a důstojnost každému člověku. V každé době!
»Bojem proti fašismu bojujeme za lepší svět!«
V každé době…
A ještě jedno prosím mějme na paměti. S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru. A zbraně se dnes, znovu, stejně jako za druhé světové války, přesouvají ze Západu směrem na Východ…
Marek Adam
Marku, jen technická. Tušíte co znamená slovo ostrakizovaný? Než to nastudujete, raději jej nepoužívejte…
Internacionální pomoc. Socialismus byl „smetanou“ našich dějin. Normalizace pak „smetanou ze smetany“.
Oživovat rok 1968 je oživování dávno chcíplé mrtvoly a resuscitace něčeho, co je už desítky let mrtvé. Pár pamětníků, kteří v srpnu 1968 na ulicích provokovali ozbrojené sovětské vojáky, dnes prezentuje své zatuchlé vzpomínky, které už dnešní mladou generaci nezajímají. Česká společnost dnes žije jinými existenčními problémy, které si lidé vycinkali v roce 1989 při listopadovém puči.
Na rozdíl od autora jsem rok 68 zažil, a velmi dobře si pamatuji, jaká atmosféra tehdy panovala. Vzedmutí odporu proti ruským okupantům bylo neskutečné a nikdy jsem nic podobného nezažil. Článek komunisty Adama proto chápu jako hanebné plivnutí do tváře všem obětem okupace roku 1968 a obětem následného normalizační doby temna.
Snažit se maskovat brutální vojenskou agresi cizí mocnosti za „nečernobílé vyrovnávání sil“, zjemňovat sovětské tanky v ulicích na pouhý „vstup vojsk“ a úplně pominout 140 přímých obětí okupace je čirý cynismus a intelektuální dno. Autor bezostyšně oprašuje nejlživější dogmata sovětské propagandy a obhajuje zmařené lidské životy, zničené kariéry a dvacet let nesvobody střežené 50 000 okupanty.
Dnešek ukazuje, že Rusko se vůbec nezměnilo a své zájmy není schopno ani dnes prosazovat silou myšlenky, ale jen a jen tupou, primitivní silou. Komunisti jim k tomu tleskali tehdy a tleskají i dnes. Bez ohledu na počty nevinných obětí.
Měli pravdu, hrozila tady kontrarevoluce. Tehdy pravičáci lhali, že chtějí jen nápravu socialismu, dnes otevřeně přiznávají, že chtěli uvrhnout republiku zpět do kapitalismu.
Dneska byla katastrofa – přišlo mi to šílené, jak ti fanatici spojují to, co se stalo v rozhlase v 68. s údajným ohrožením demokracie a svobody slova v médiích dnes. Nedůstojné vůči statečným lidem z roku 1968 a vůči památce těch mrtvých.
Události v ČSSR v druhé polovině 20. století v souvislostech s rokem 1968 ještě jen čekají na objektivní a pravdivé zhodnocení, které bude očištěno od antikomunismu a protisocialistického běsnění a protisovětského lhaní. Nejdřív ale musí být od tohoto svinstva a nepřátelského balastu očištěna česká společnost. Je třeba zbavit českou společnost protinárodního a protisocialistického lhaní, které se v české společnosti objevuje vždy v srpnu.
Pravdivý článek. Podepisuji.
Pravdivý článek pana Adama.