Kohoutí zápas

Co znamená, když se na smetišti ocitne mezi slepicemi druhý kohout? Nechtějte to vidět. Na tomto principu jsou založeny kohoutí zápasy. Odkud k nám přišly, se neví. Jen to, že snad od starověkých Indů, přes Peršany do jižní Evropy. Nejslavnější období však je spojeno s hledači zlata. Jack London by mohl vyprávět. Vlastně vyprávěl. A u nás, v české kotlině? Tady jsme si kohouty vážili, a tak jsme je pro zábavu nenechávali se zabíjet. Alespoň u nás na vesnici, kde jsem vyrůstal. Tady se spíše chlapi do sebe dostávali. Zvláště v dobách muziky. To si hrávali hru na domácí a přespolní. Nikdo však na nikoho nesázel. Nervali se totiž kohouti. Jen se tak tomu říkávalo.

Posunuli jsme se v čase. V jedenadvacátém století jsou jiné móresy. Alespoň mezi těmi nahoře. Scénu v posledních dnech opanovali dva kohouti. A kdyby mohli, i ostruhy by si nechali přivázat, a poranit tak soupeře. Zatím jeden prý vyhrožuje a druhý zveřejňuje to, co soukromou poštou došlo jeho loutkovodiči. Oba mají čupřinu bojově zvednutou a jejich stoupenci ladí své nástroje. Nedivil bych se, kdyby občas padly i facky. Alespoň by média měla o čem psát a mohla domýšlet srdceryvné detaily.

Je sice demokracie, ale proti některým idolům se nesmí říci nic. Proto spolek Milion chvilek svolává velkou demonstraci na podporu jednoho z kohoutů a mladá Pirátka ve Sněmovně křičí své Apage, Satanas a obrací se k tomu kohoutovi, co sedí přímo za kecpultem. Prý, co má co urážet, když jeho stoupenců je ve Sněmovně tak málo. Na rozdíl od Pirátů, jak jinak, byť ani jejich množství není moc slavné.

Nejsem volič ani jednoho z uvedených pánů. Jeden mně vadí nejen svým přeběhlictvím, ale životem postaveným na lžích, druhý svým způsobem vyjadřování a zjednodušeným liberalismem. Ten první hovoří o morálce, ač není vůbec příkladem morálnosti, ten druhý o nedodržování Ústavy při jmenování jeho kolegy, ač si také nedělá moc vrásek s dodržováním zákonů. Rozdíl je v tom, že ten první je podle pravdoláskovských stoupenců jejich člověk. Bez ohledu na jeho minulost. Mnozí jako on se za funkce, peníze, odpuštění rychle zbavili minulé nálepky či společenské víry. Kdyby jeho odsoudili, odsuzovali by i je, proto se zrada začala pokládat za přednost.

Ten druhý minulost nepamatoval. No řekněte, jaký mohl být disident ve dvanácti? Zato prošel patřičnými školami, které připouštěly jediný výklad. Byl a je individualista. Proto se přimknul k Václavu Klausovi. Převzal i jeho euroskepticismus. Ne sociální myšlení, ale pragmatismus akcí. Dolistopadová víra? Ne, tu opravdu nemohl pochopit. Sdílel heslo, že každý se má postarat sám o sebe, a tak se staral. Dokonce se stal podílníkem jedné firmy na Ukrajině. Proč ne? Člověk se nějak musí živit, zvláště když nechce být sockou. A jeho slovník? Asi bych v něm podle něj nehledal diplomata, ale mohu se mýlit.

Tito dva muži si vjeli do vlasů. Zbytečné klání, řekli byste. Ale pro ně a jejich stoupence zbytečné není. To jen pro nás ostatní, kteří jsme diváky. Diváky? Možná. Jenže důsledky tragických či polotragických her, či spíše tragikomických komedií, se často týkají i diváctva.

Přitom předmět sporu těch dvou se najednou ztratil. Maně se ptám: Byl tu vůbec? Byl, beze sporu byl. Jmenoval se Turek. Filip Turek a šlo o jeho ministrování. Kdo z obou kohoutů vyhrál? Ten první kohout má navrch. Zasekl se a dost. Vůbec nevadí, že to, co vyčítá předmětu sporu, se týká jeho samého. Svůj boj o morálku už dávno prohrál. Dřív než provokatér Turek. Dnes tvrdí, co chce opozice. Vše je zapomenuto, nejen předlistopadové agentství, ale i hvizd z Národní třídy 17. listopadu.

Ten druhý má ovšem smůlu. Je, omlouvám se, že používám jeho příměr, i když v jiné situaci, je tentokrát on jako slon v porcelánu. Má pravdu generál Šándor, když řekl, že tak pohřbil Turkovy naděje na ministerské křeslo. Alespoň po dobu, kdy ten první bude v úřadu. Pochybuji však o tom, že by tím Filip Turek byl odsouzen ke spaní pod mostem. Nějaké místo se pro něho najde. A nemusí to být pouze nějaký ten zmocněnec. Jenže tvrdou ránu, když nebude mít titul ministra, dostane jeho ego.

Ostatně oba muži, jež nám zahráli svou show, nepostrádají ego. Každý z nich je postižen jástvím. Jen by neměli nás ostatní do svého handicapu zatahovat a vyprovokovat válku, která nikam nevede. Přitom naše zem potřebuje vládu, která se na rozdíl od té předchozí stará především o naše české zájmy, a každá kohoutí válka její činnost odvádí jinam či alespoň zbrzďuje. Stále je u nás mnoho těch, kteří si myslí, že čím hůře, tím lépe – tedy pro ně. Jsou lidé, pro které třeba i občanská válka je lepším řešením než klid a práce pro všechny, což si vepsala do erbu současná vláda. To jsem pochopil, když jsem si přečetl vzkaz kněze Tomáše Halíka: »Přál bych Babišově vládě, aby co nejdříve padla, je to vláda národní hanby.« Na rozdíl od pana preláta si myslím úplně něco jiného.

Možná, že Halíkova slova četl i předseda současné vlády (ale nemusel, má v hlavě jasněji než nějaký páter, kam by to mohlo vést), a proto vyzývá ke klidu a zkrocení emocí. Klid totiž opravdu znamená práci a posun kupředu, zbytečné tahanice či kohoutí zápasy spojené s egem protagonistů pak přinášejí jen zmatek, rozbroje a nenávist. I když se někomu hodí.

Jaroslav Kojzar