To dnešní výročí je vlastně jen inspirací, i když se ocitlo mezi jinými v seznamu ČTK. Ani tisková agentura nám tím, že je tomu dnes právě 125 let, co se narodil Karl Hermann Frank, nesdělovala, že bychom měli toto datum v této souvislosti slavit. Ne, to jí ani náhodou nepodsouvám. Sdělila nám jen, že tento pán by dnes, pokud by se dožil, slavil stopětadvacátiny. Tečka. A na nás je, abychom tento fakt vzali na vědomí a třeba se nad ním zamysleli. A to jsem také udělal, zvláště proto, že Evropou opět obchází strašidlo, dnes však nikoli »komunismu«, ale hnědého moru, které však pomalu přestává být pouhým strašidlem, ale skutečností.
K. H. Frank býval zpočátku obyčejný nepříliš úspěšný knihkupec z Karlovarska. Měl »silné lokty«, vypracoval se v době nástupu henleinovských turnerů až v zástupce samotného turnerského vůdce Konrada Henleina, jenž pro změnu byl z kraje sousedícího s nádherným Českým rájem. Ale oba se brzy ocitli v hledáčku Adolfa Hitlera a stali se vůdci »páté kolony«, jež nakonec napomohla ke zničení Československa. Se svými ordnery narušoval česká shromáždění a vyvolával nacionální střety. V té tobě byl dokonce poslancem československého Národního shromáždění – parlamentu – a svou činností porušoval přísahu československého poslance. Po Mnichovu se stal říšskoněmeckým občanem a nakonec i státním ministrem v Protektorátu Böhmen und Mähren a gruppenführerem se všemi náležitostmi včetně velení gestapu a SS.
V květnu 1945 utekl před Rudou armádou k západním spojencům, ale vrátili nám ho do Prahy, abychom ho mohli odsoudit k trestu smrti provazem. Měli jsme pro to mnoho důvodů a zrada přísahy hrála tu nejpodřadnější roli. Za jeho činností zůstalo tolik mrtvých, že ani šibenice nemohla odčinit jeho skutky. Trochu jsem se rozepsal, víc než jsem chtěl, ale mladá generace, která ví mnohé o amerických filmech a počítačových hrách, kde se to, má-li hráč dobrý postřeh a rychlost reakce, hemží zastřelenými, už málo zná o tom, co se skutečně dělo u nás a ve střední Evropě, poté vlastně v Evropě celé, v době Frankova působení v československém parlamentu, v henleinovském fašistickém hnutí a v pražském Černínském paláci, odkud řídil osudy našich dědů a pradědů. Dost však jeho životopisu.
Zastavme se u oné inspirace. Je víc než tři čtvrtě století po válce a porážce fašismu a v jedné části Evropy si potomci fašistů připomínají novými pochody s pochodněmi a pod prapory svých předků jejich odkaz. Jinde se dokonce bojuje pod prapory a znaky fašistických sotní a esesgrenadírů s potomky těch, co přišli až do Berlína. Svět je převrácený, protože těm sotním se posílají zbraně odevšad z Evropy. Z některých zemí se skřípěním zubů, z některých velmi aktivně. Už vůbec nejde o humanitární pomoc, ale o »humanitární« pokračování války »do posledního Ukrajince«, a to nikoli v zájmu zmíněné Ukrajiny.
Ta válka může skončit jen za jednacím stolem, ale ne tak farizejsky, jako tomu bylo v Minsku při podpisu tzv. Minských dohod. Ta válka, která není vůbec v zájmu ani Ukrajinců, ani Rusů. Ta válka, která nikdy neměla začít, ale začala. Válka, která znovu dala zbraně do rukou fašistům, tedy postfašistům vysoce zvedajícím prapory nacionalismu, a při tom tvrdícím, že je to v zájmu demokracie a svobody. Přitom vůbec nejde o dvě poslední slova, ale o to, kdo se kde stane hegemonem. Nejsou to ovšem ani Ukrajinci, ani Rusové.
Jak se to všechno týká nás? Nemáme tu zatím žádné sotně, jen skoro tisícovku ukrajinských vojáků, které cvičíme, ani prapory s všelijak prolámanými kříži. Máme tu ovšem stoupence jediné pravdy a část z nich, aniž je za to trestána, nebo alespoň držena vpovzdálí, odpůrcům jejich chápání nejen vyhrožuje, denuncuje je, uráží, vyvolává strach, ale už se přitom snaží rozbíjet jejich shromáždění a to za účasti televizních kamer. Nemohu se nezeptat, kdy bude překročena hranice »zatím jen«? Už se dnes prostřednictvím většinových vládnoucích pravicových struktur připravuje na to, aby omezila jejich svobodu, jejich práva, aby všichni mysleli jen tak, jak myslí výkonná moc a její podporovatelé, protože jiný názor na svět by mohl v lidech probudit jiné touhy, než jsou jim poplatnými médii a oficiálními orgány předkládány.
Ať chceme nebo nechceme, bojůvkami rozbíjejícími či narušujícími shromáždění odpůrců, šířením nenávisti k jiným názorům prostřednictvím fašizující propagandy, vyhrožováním a vyvoláváním strachu, začínal ve třicátých letech fašismus, aby se krok za krokem dostal k likvidaci svobody slova, občanských svobod a dokonce k vězeňským celám.
A výročí K. H. Franka? Jinak než takto není důvod si ho připomínat.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.