Sebevyspělejší technokratická společnost padne, pokud jí schází duchovně mravní rozměr! Pozor si musíme dát na novodobé falešné modly a náhražkové bůžky!
Příběh a odkaz mistra Jana má mnoho co říci »k dnešku« ve kterékoli době. Často si kladu otázku, proč tomu tak vlastně je. Proč i 609 let po kostnickém procesu neztrácejí osobnost a osud mistra Jana nic ze své aktuálnosti.
Odpověď se nabízí celkem podobná, jako proč nic ze své aktuálnosti neztrácejí po půl tisíciletí ani Shakespearova dramata. Protože je to celé o lidech, o jejich vášních a povahových či charakterových vlastnostech. O boji jedince proti korporacím, o patologické touze těch mocných po vládnutí a ovládání druhých, o intrikách, o lásce až za hrob, o mocenském souboji, o kariéře a bohatství přes mrtvoly, o cti a svědomí, o ohýbání pravdy, o závisti a žárlivosti, o temných i světlých zákoutích lidské duše – zkrátka o společnosti jako takové.
Příběh mistra Jana v té společnosti nezaniká. Nezaniká už proto, že to byl právě Mistr Jan, kdo jako jeden z nemnoha středověkých intelektuálů konfrontoval tehdejší nejmocnější vládnoucí korporaci s tzv. sociální realitou.
Husovy ideje lidské rovnosti, sociální spravedlnosti a emancipace neprivilegovaných vrstev se již ve středověké společnosti staly trnem v oku feudálním mocipánům, kteří s mistrem Janem vzápětí učinili exemplární, monstrózní, církevně-politický proces. I když v jejich pojetí šlo zřejmě jen o »běžnou rutinní praxi«.
Příběh mistra Jana zůstává pro nás příběhem vysoké mravní autority. Příběh jedince vzdorujícího totalitnímu nátlaku tehdejšího »mocenského korporátu«. Osud neústupného jedince, který se od soudu papežova dovolává k nejvyššímu soudu Kristovu. Mučednický úděl jedince, který umírá smířen se svým vnitřním Bohem a s vlastním svědomím, jež je nadřazeno soudobě platným, pokřiveným zákonům.
Nezlomný charakter morální pevnosti s vyšším duchovně mravním přesahem dodává v různých epochách duchovní sílu všem protiprávně obžalovaným, nespravedlivě stíhaným, vězněným, mučeným, neprávem souzeným a protiprávně odsouzeným.
Odkaz Jana Husa vrací víru a naději lidem pronásledovaným loutkovými místodržícími. Těmi systémovými lokaji, kteří pod pláštíkem falešného modloslužebnictví a náhražkových bůžků (jimiž často jen zastírají materiální kořistnictví) páchají zlo na bezbranných obětech.
Všimněme si, že všechny systémy, byť technologicky, ideologicky, mocensky i technokraticky sebevyspělejší, nakonec »padají« a hroutí se jak domečky z karet. A to v jednom případě – pokud jim a jejich vládním představitelům chybí právě onen duchovně mravní rozměr.
Historia magistra vitae!
Praví se, že historie je učitelkou života. Postmoderní diskurs se značně projevuje relativizací hodnot a tzv. narativy. Narativy nás provázejí každodenním mediálním zpravodajstvím, ale i vzdělávacími systémy, kde jsou nám prezentovány mnohdy až zcela bizarní »mainstreamově mediální ikony píšící dějiny« apod.
Barevné revoluce zinscenované tajnými službami a vedené za zájmy nadnárodních korporací jsou nám předkládány jako údajný »boj za svobodu«. Bývají maskovány falešnými modlami a vytvářením pseudo kultů.
Historické vědomí společnosti je tak utvářeno a upravováno nikoli podle husitského hesla »Pravda vítězí«, nýbrž spíše podle pravidla »Pravda vítězi«.
Avšak jak se moudře praví – Dějiny sice mohou zkoušet přepsat, ale nemohou je nikdy změnit!
V naší současnosti pozoruji v souvislosti s husitskou epochou jakousi »univerzitně-mainstreamovou snahu« redukovat tento historický fenomén jen na rozměr teologický, či ještě přesněji na obsahově zúženou, teologicko-procesní záležitost kolem přijímání svátosti oltářní.
Stalo se dnes zřejmě účelovou taktikou zcela opomíjet a »vymazávat z českého historického vědomí« husitský rozměr národně emancipační a zvláště pak husitský rozměr sociálně emancipační!
Položme si zcela zásadní otázku: »Cui bono?!«
Již od konce první světové války se začaly rodit nacistické plány a teorie na ovládnutí světa. Německý nacistický vůdce Adolf Hitler už na počátku třicátých let 20. století při svém projevu v Mnichově hovořil o nutnosti vymazat Čechy jako národ z mapy střední Evropy.
V rámci nacistických plánů tzv. konečného řešení české otázky Hitler o Češích důrazně pronesl: »Dokud tady budou (Češi), budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok!«
Proč to připomínám právě teď a právě zde? Protože je nanejvýš nezbytné dát si věci do souvislostí. A protože se některé věci z historie opakují. Např. depopulace slovanského obyvatelstva.
Určitě u Hitlera nešlo jen o »dobový rétorický obrat«, jak nám dnes tvrdí »odborníci« z Ústavu pro studium totalitních režimů. Šlo především o útok na naši ideovou a národní podstatu!
Jeden směr současného útoku proti českému národu se vede skrze různé »neziskovky« v podobě tzv. primitivního antikomunismu. Vlastně jde o útok na levicovou ideu obecně jako takovou. Připomeňme např. předvolební protilevicové morální dno – nechvalně známou kampaň »Přemluv bábu« aj.
Druhý směr útoku představuje zákeřný atak na národní vědomí, a ten je veden nejostřeji právě proti národnímu a hlavně proti sociálnímu rozměru husitské revoluční epochy. Je veden nepříjemně důsledně, s pátou kolonou protinárodních a vlastizrádných sil v čele. Útok na Čechy a češství. Kampaně typu: »Stydím se za to, že jsem Čech« apod.
Co z toho vyplývá?
Pokud se zřekneme odkazu husitství a pokud se vzdáme myšlenek duchovně komunistických, pak přestane existovat český národ!
Naštěstí jsou tu mezi námi stále ještě stateční bojovníci za pravdu, a to nejen za pravdu historickou. Někteří z nich jsou mocenskou doktrínou různě nálepkováni coby »současní kazatelé bludů«, takže jsou označováni za dezinformátory, myšlenkové extremisty, chcimíry, proruské dezoláty a konspirátory. A proti některým jsou dokonce vedeny novodobé politické a soudní procesy.
V každém z protiprávně stíhaných a dnešním režimem (z politických důvodů) perzekuovaných lidí se tak zpřítomňuje středověký odkaz samotného mistra Jana.
A naštěstí stále platí, že i sebevyspělejší technokratická společnost padne, pokud v ní schází duchovně mravní rozměr!
Teď už jde jen o to, abychom to přežili i my sami a abychom nepadli spolu s ní.
Marek Adam