Bylo to 10. září 1652, kdy v Oujezdě (Újezdě) na Chodsku se narodil Jan Sladký, jemuž se podle statku Kozinec, kde bydlel, říkalo Kozina. Dnes bychom slavili jeho tři sta sedmdesáté narozeniny.
My starší známe jeho marný boj, i když třeba jen z Jiráskových Psohlavců nebo jeho Pověstí. Mladým tato četba často bývá upřena. »Přednější a potřebnější« je jiná literatura. Také Českou televizí představované české šlechtické rody jsou přece důležitější než hnutí za obhájení svých především sociálních práv v minulosti a jeho představitelé. Ti Kozinové, Nývltové, Krapkové Náchodští, Hybešové, Peckové, jsou odsunováni, protože vzorem pro mládež musí být ti chudáci Kinští, Nosticové, Lobkowitzové či Schwarzenbergové, kteří staletí žili dobře z roboty a práce druhých. Ostatně Jirásek, který o těch »druhých« psal, byl přece »pouhý nacionalista«, který nás odtrhával od světovosti, což prý vyhovovalo komunistům. A jsme tam, kde dnešní mocní chtějí být.
Tehdy, v onom 17. století, šlo však o mnoho. Porážka na Bílé hoře a její důsledky se s námi měly táhnout další třísetletí a netýkaly se jen Chodů sídlících na jihozápadě Čech. Pokud jde o Chody, šlo o ztrátu privilegií, jež jim byly dány předchozími pány a dokonce i těmi nejvyššími v království dokonce písemně. A jsme u bavorského rodu Lammingerů (Lammingenů). Ti se sice u nás »zadrábkovali« už v 16. století, ale celé Chodsko ovládli po Třicetileté válce. Privilegia zrušili, robota se týkala i svobodných Chodů. Nedivme se, že se jejich představitelé pokoušeli dokonce až ve Vídni rozhodnutí nového panstva zvrátit. Neuspěli. Situace se proto stávala stále výbušnější, až dospěla ke známé »chodské rebélii«, v jejímž čele stál také Jan Sladký řečený Kozina.
Státní moci netrvalo dlouho, aby revoltu porazila a její představitele postavila před soud. Možná, že by nikdo nebyl potrestán »na hrdle«, ale Wolf Maxmilian Lamminger byl neústupný. Bylo přece třeba »dát příklad«. Na smrt byl poslán jeden z vůdců – Kozina. V Plzni 28. listopadu 1695 byl také popraven. A Chodové, přes několik dalších snah přece jen obnovit svá privilegia a i určitý občas opakující se odpor museli robotovat až do roku 1848, kdy byla robota konečně zrušena. To už se Jan Kozina Sladký stával pro naše předky symbolem a tento symbol i díky Jiráskovi je s námi dodnes, i když historie našeho národa je překrucována a o některých postavách z minulosti se nemluví vůbec. Horší je, že mizí i ze školních učebnic. Je proto na nás, pro něž vlastenectví není jen slovo, aby na tyto hrdiny z minulosti nezapomněly ani další generace.
Jaroslav Kojzar