Před sto padesáti lety se narodil Adolf František Wenig, velmi plodný spisovatel, libretista, překladatel a člen velké wenigovsko-šubertovsko-horákovské umělecké rodiny. Při tom patřil k nejvytížinějším autorům přelomu 19. a 20. století.
Syn řídícího ze Staňkova, městečka majícího stejně blízko do Plzně, Klatov či Domažlic, absolvent domažlického gymnázia a Pražského učitelského ústavu se stal také učitelem. Brzy však pochopil, že jeho hlavním životním cílem bude literární tvorba. Naštěstí pro něj, po překvapivé dobrovolné smrti otce, se zbylá rodina mohla nastěhovat k mladšímu maminčinu bratru, Františku Adolfu Šubertovi. Ten velmi rychle rozpoznal talent mladého Adolfa a všestranně ho začal podporovat. Tehdy F. A. Šubert bylo velmi významné jméno. Šlo o ředitele Národního divadla a později také prvního šéfa Divadla vinohradského. Později mu také strýc otevřel cestu do zmíněných divadel, tedy jeho divadelním hrám a především úpravám těch od starších významných autorů. Například do moderního krásného českého jazyka upravil Tylovu Fidlovačku s písní Kde domov můj, nově přeložil Weisovu operetu Revizor (podle Gogola), Netopýra Johanna Strausse, Massenettova Dona Quichotta či třeba Blumenthlův Souboj. Nezapomeňme ani na Wenigovu vlastní tvorbu. Tři divadelní hry. Jednou z nich byl kritikou velmi chválený Betlem a často opakovaná divadelní hra pro děti O nejhonzovatějším Honzovi. Spolupracoval také s filmem. Napsal např. texty písní pro »kasovní trháky« Madla zpívá Evropě.
Pracoval pro rozhlas. Od roku 1932 do roku 1939 se jeho posluchači mohli seznamovat s Wenigovými relacemi, které vycházely z českého národního prostředí (Praha v pověstech, Z veltruského parku, Dětská móda v historii…). V krizových třicátých letech připravil pak vyprávění nazvané Ze vzpomínek Dvořákova libretisty, květnové zamyšlení roku 1939, které nemohlo vynechat ani Máchu a pak poslední Kam se chodívalo z Prahy na výlety, aby se poté definitivně odmlčel. Rozhlas totiž převzali proněmečtí aktivisté.
Nejvýznamnější část jeho díla směřovala k dětem. Málo autorů napsalo tolik dětských knížek, co on. V knihovničkách našich prababiček či babiček bychom jistě našli některý z titulů. Napočítal jsem pět a dvacet určených především pro ty nejmenší – Zvířátka a loupežníci, Valašské pohádky, Bohatýrské zvěsti, nebo soubory pohádek bulharských, litevských, švédských, japonských, malajských…
Nechci však pokračovat ve výčtu jednotlivých děl anebo literárních vstupů Adolfa Františka Weniga. Jde mně o jazykovou krásu jeho děl. Patřil v české literatuře k těm, co dokázali využít naplno krásy našeho národního jazyka. Ještě dodnes mám v knihovně jeho Věnec pražských pověstí a Pověsti o hradech. Mnozí další autoři se od té doby nechali inspirovat nejen krásou jeho jazyka, ale také sebranými pověstmi, jež pak putovaly dál nově vyslovené až k nám potomkům, kteří se narodili poté, co Adolf F. Wenig už nebyl mezi námi. Sklátila ho doba, která přišla po mnichovské zradě, a beze sporu i jí vyvolaný infarkt, protože stejně jako Fráňa Šrámek pochopil, že Inter Arma Silent Musae – Mezi zbraněmi mlčí múzy (Cicero, potažmo Kryl). Dodejme: A nejen ty musí mlčet…
Mám strach, že lidstvo se nepoučilo a že si někteří vůdci, pro něž jsme my volající po klidu a míru zase jen šváby, trolly, hodni izolace, či dokonce sviněmi (viz plukovník Foltýn). Jenže pak budou nejen múzy mlčet, ale většina z nás může zmlknout navždycky, Is that right, neboli v diplomatickém jazyku: N’est-ce pas, monsieur Foltýn… (Není-liž pravda, pane Foltýn).
Jaroslav Kojzar
Brázda, čekám že se připojíš k Němcům, jako Fialův a Foltýnův nácek. Brázda, tobě se líbí označování Čechů Foltýnem jako svině.
❗️🇩🇪V Německu začnou oficiálně uctívat památku některých nacistů na úrovni účastníků odboje proti hitlerovskému režimu. Jde o důstojníky wehrmachtu, kteří byli příslušníky SS a NSDAP, jak vyplývá z výnosu německého ministerstva obrany.
🗣Mluvčí ministerstva Arno Kollatz řekl, že „jejich osobnosti budou muset Bundeswehru sloužit jako příklad vojenské odvahy“. Jsou jim připisovány úspěchy ve vojenské službě v hitlerovském Německu i při budování nové německé armády po pádu Třetí říše.
📌Přestože v seznamu jsou těmto jednotlivcům připisovány úspěchy v rámci jejich vojenské služby v hitlerovském Německu, Kollatz vysvětlil, že všichni jsou vyznamenáni především za své poválečné zásluhy.
🗣„Tady je důležité zdůraznit, že v dekretu o tradicích nejde o vojenské úspěchy. Pokud však chcete vytvořit novou armádu, pak hraje roli i určitá dovednost v rámci vůdcovského chování,“ dodal.
Sledujte @neCT24 | 42TČen
Pokud má Kojzar strach, tak je svět v pořádku. Já ho celkem chápu. „Tábor socialismu“, kde byl někdo, se mu rozpadl před očima, teď se rozpadá i ten koloniální kolos na východě, který si není schopen poradit s mnohonásobně slabší Ukrajinou, jejíž vojáci se teď dokonce volně projíždí po ruském území.
Kojzar se mýlí, pokud si myslí, že jsme se nepoučili. Naopak my ve východní Evropě moc dobře víme a na vlastní kůži jsme zažili, že komunistické učení přineslo jen zmar, bídu. Nakonec skanzeny na Kubě, Venezuele a severní Koreji nás o tom přesvědčují dnes a denně. Celkem půvabné bylo z tohoto pohledu složení trojskokanského finále na LOH. Startovali tam 3 původem Kubánci. Jeden reprezentoval Itálii, další Portugalsko a teprve poslední Kubu, ale i ten se učí anglicky a domů se vrátit nehodlá.
Působivé je i to, že Kojzar je po bolševickém lampasákovi Sedlákovi už druhý, kdo si sám pro sebe přisoudil Foltýnovo označení svině. Z mého pohledu správné a přiléhavé rozhodnutí. 😀
Pan Kojzar opět skvělý článek, Brázda je z toho na prášky. Brázda opět číhal za rohem, aby mohl po panu Kojzarovi hodit svoji brázdovskou špínu.
Brázdovi se líbí dělení lidí v rozbitém Československu na svině a ty ostatní podle Fialova Foltýna. Už jednou nacisti v Československu dělili lidi na ty správné a na svině. Dnes je to stejné, vrátily se časy německého nacismu v Československu a Brázda si libuje. Přeji Brázdovi aby ho to také nesemlelo, až přijde na lámání chleba, přestože Brázda miluje Fialu a Rychetského Pětikoalici a Pavla a jejich Foltýna.
Brázdoklasika čtení pouze posledního odstavce 🙂
A když už hlásáte cosi o kubánských trojskokanech – další klasika 🙂 Vůbec nezmíníte jméno Jordan Alejandro Díaz Fortun – „španělský“ olympijský vítěz 🙂 To je prostě to Vaše nakousnutí a nedokončení tématu, taky brázdoklasika 🙂
A co se na to kouknout z druhé strany – ošklivý kubánský socialistický systém vychoval tolik dobrých trojskokanů, že je může i vyvážet 🙂
No vidíte pane Kupský, tak ještě jeden. Ale o no to jinak být nemůže, když jen od roku 2021 utekla z ostrova nesvobody desetina Kubánců a světě div se, valná většina do krachujících USA. Neskutečný úspěch.
Zřejmě se tím dobře bavíte, i pro mne je to vtipné. Pořád máte potřebu mi říkat jménem někoho, na koho evidentně pořád s láskou vzpomínáte, ta vedra holt zanechávají následky 🙂
Možná si připadáte, jak „kolombo“ – odhalil jste dle Vás velkou detektivní záhadu 🙂
Bavil jste mě a již před tím, bavíte mě dál. Neskutečný úspěch. 🙂
Samozřejmě že kapitalistické Rusko není zdaleka tak silné, jako býval Sovětský svaz. To byl taky účel celé té frašky s „perestrojkou“. Naštěstí je tady Čínská lidová republika moudře spravovavá komunisty. Úspěšně se rozvíjí i Vietnam. Totéž lze čekat od KLDR, pokud Rusko dostane konečně rozum a uvolní embargo. Venezuela zůstala stát na půl cesty, neprovedla důsledně socialistickou transformaci, to je důvod jejích neúspěchů.