»Heller als tausend Sonnen«, ano, »Jasnější než tisíc sluncí«. Tak se rozzářila v jednu chvíli 6. srpna 1945 obloha nad Hirošimou a o tři dny později nad Nagasaki. Tokijský rozhlas osmého srpna důsledky zhodnotil takto: »Prakticky veškeré žijící věci, lidé a zvířata, byli doslova sežehnuti zaživa.« Přitom na Hirošimu směřovalo padákem »jen« šedesát kilogramů uranu 235, které však dokázaly vyvolat výbuch rovnající se 13 kilotunám TNT. Poněkud cynické bylo jméno bomby – Little Boy (Chlapeček). Dnes má svět mnohem účinnější bomby a sklady mocností jsou jimi přeplněny. Jak by v současnosti nazval výbuch současné atomové pumy rakousko-německý spisovatel Robert Jungk, autor výše zmíněných slov? Podařilo by se lidstvu vůbec přežít? Dali si někdy takovou otázku šéfové současného světa, když se krok za krokem pokoušejí z lokálního střetu vykřesat novou světovou válku?
Mnohdy jsem si dával otázku: Byla bombardování Hirošimy a Nagasaki smysluplná? Podle jednoho z výkladů prý ano. Zabránilo údajně bojům v samotném Japonsku a to pod hrozbou dalšího případného bombardování kapitulovalo. Zároveň se tím zkrátila válka a konečně mohl také v Tichém oceánu nastat mír. Nevím, zda mě zdůvodnění uspokojuje. Bomby zabily, ať již v osudové dny, nebo v krátkém období po nich, na čtvrt milionu lidí. Že by případné boje přímo v Japonsku stály více obětí, když země byla na pokraji zhroucení, bez surovin, zásob, morálně zdecimována?
Je tu i další zdůvodnění téže varianty. Ušetřily se životy amerických vojáků. S tím lze asi souhlasit. Proč však nebylo zvoleno za cíl jiné město? Zničit Hirošimu nemělo žádný vojenský smysl. Proč právě ta měla být vymazána z map? Byl tu stejný důvod jako při zničení Drážďan v posledním necelém čtvrt roce před koncem války v Evropě, když toto město pro své architektonické cennosti zůstávalo do té doby mimo sféru zájmu plánovačů leteckých útoků? Ostatně ani jeho zničení nemělo valný vojenský smysl.
Je tu také další zdůvodnění svržení bomb na obě japonská města. Mělo prý jít o vztyčený prst na dosavadního spojence Sovětský svaz. Proto prezident Truman Stalinovi ke konci postupimského jednání významně naznačil, že USA mají v ruce trumf. Záměr nevyšel. V krátké době měl také SSSR atomovou bombu a poté i vodíkovou. To možná zachránilo svět od apokalypsy.
Dnes jsme ovšem jinde. Svět by mohl být poučen. Případné zneužití »vraždícího atomu« by měla zabránit rovnováha sil. Jenže tu je třeba nějak narušit. Mocnost, která si myslí, že je předurčena vládnout, prosazuje »svá práva«. Nestačí obkličující základny na území »přátel«, je třeba přiblížit se co nejvíce centru oponenta. Proto ta válka na východě. Jde o čas, který potřebuje raketa plná jaderných náplní, aby dosáhla svého cíle. Přitom řídící mozek celé operace je daleko a může být ušetřen, protože na odvetný útok nezbude čas. Cíle nepřítele totiž zasáhnou bomby se silnějšími náložemi, než byl »Chlapeček«, a ty zničí vše. Živé i neživé. Myslím, že bychom o tom neměli pochybovat.
Dnes jsou jaderné zbraně o mnoho stupínků výš, než byly ty před těmi sedmdesáti devíti lety. Nebude, kde se před nimi skrýt, budou-li použity. Náplně ukryté v raketách budou schopny zničit svět. Záchrana neexistuje. A mohou být použity i v době, kdy první úder byl úspěšný. Nepřítel však nemůže být úplně poražen. Stále je schopen rozdat smrtící rány. Pak také vzdálené řídící »demokratické« centrum bude smazáno a svět se změní v poušť. Pokud jde o nás, jistá paní ministryně si v hloubi betonového krytu bude moci hrát s cínovými vojáčky. Kromě nich totiž velet nebude komu.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.