Na Nový rok televize obyčejně na hlavní večerní program zařazuje film, který má oslovit celý národ a dodat mu jisté sebevědomí do nastávajících tři sta šedesáti pěti dnů. Ne tak ovšem Česká televize. Ostatní hlavní televizní stanice nezůstaly sice pozadu, ale přece jen nás neškolily. Kromě Novy jsme se tak pouze zamerikanizovali. ČT však tomu všemu dala směr a obrazně řečeno vysoko zvedla prapor. Mohl bych napsat – nenávisti. Budeme muset přečkat školení ve stylu nějakého modifikovaného A-I-1 rozšířeného o příklad pseudohrdinství, vlastně vraždění a zlodějiny. Že by šlo o návod, jak se v roce 2025 vypořádat nejen se STAČILO!, či s levicí vůbec, nebo se všemi odpůrci současného bruselsky zbarveného režimu včetně SPD a babišovců?
Na obrazovky se tak dostává film Bratři, který nebyl právě hitem našich kin. Zato dostal o to více cen a to je třeba zúročit. Proto autoři věnovali hodně péče, aby z vrahů udělali hrdiny. Zkušenosti tu byly. V minulém století mohli naši předci obdivovat v Říši natočené filmy o tom, jaký je Adolf Hitler. Usměvavý, bez jakékoli vady, milující děti, vlastenec, nekuřák, abstinent, střídmý…, prostě příkladný. Dobře to uměla natočit Leni Reifenstahlová. Také v protektorátu se našli lidé ochotní přemalovávat skutečnost a vyvolávat nenávist. Nebyli to neznámí lidé. Naopak. Jmenujme některé: Jakub Deml, Jan Zahradníček, Václav Renč, Jaroslav Durych, režisér Václav Binovec (jinak tvůrce filmu Madla zpívá Evropě) či herečky Zdena Kafková, Betty Tolarová a vlastně i Lída Baarová, herci Karel Postránecký či Čeněk Šlégl ad. Ani na vstřícnost Járy Kohouta bych neměl zapomenout. Dnes je hrdina, hodí se do party.
Byly ovšem i filmy, které udávaly směr k jednání a naznačovaly cíle státu. Podle nich se také opravdu jednalo. Stačí si prolistovat některé číslo Árijského boje anebo nacistického Stürmera. V roce 1940 byl natočen film Žid Süs – režisér Veit Harlan, jenž ukázal, proč údajně musely být přijaty Norimberské zákony a který předznamenal Endlösung, konečné řešení. Netrvalo dlouho a byl tuBirkenau (Březinka), pojízdná plynová auta v Treblince, schody smrti v Mauthausenu, Terezín a Buchenwald. Harlana část naší smetánky uvítala dokonce s nadšením v Praze. Ostatně, ani v českém filmu jsme nezůstali pozadu. Film tří režisérů (Šlégla, Buriana a Broma) Ulice zpívá je tomuto trendu poplatná. I tady jsme měli svého hnusného Žida.
Není film Bratři vlastně něco podobného, i když se jedná o jinou dobu, jiné situace a jiná řešení? Také v něm se z vražedné cesty mašínovské skupiny obratem ruky dělá boj za svobodu, za cíle hodné polibků, plný dobrodružství, hrdinství a adrenalinu. Kam se proti nim hrabe starý otec Mašín i s Morávkem, Julius Fučík či generál Luža anebo třeba radista Potůček!
Vím ovšem, že v podobném duchu, jako jsem uvedl výše, se již nic v Evropě nebude opakovat. Jenže nebude? Když už se to opakovalo v Bosně a Hercegovině řadu let poté? A co banderovští pohrobci na Ukrajině, jejichž předci zavraždili na tisíce Židů, Poláků a Rusů? To od nás není zas tak daleko. Že přeháním? Nikoli. Stačí se zastavit před ohromnou sochou Stěpana Bandery ve Lvově, pod níž se pokládají věnce, anebo si prohlédnout nacistické či pseudonacistické symboly na blůzách, vlajkách, poutačích některých batalionů ukrajinské armády, či si připomenout historii SS jednotky Galizien, jež se stala snad i pozitivní součástí dějin Ukrajiny.
Ti, co mají moc, se jí nechtějí zbavit. Vraždit ve velkém se ovšem už nebude, nedojde-li k válce. Tu Mašínové chtěli, to přiznali po svém vydařeném útěku. Proto se přihlásili do americké armády. Tehdy věřili, že válka začne obratem. Nenastala. Proto zklamáni svlékli uniformu US Army. Chtěli jít proti vlastním lidem, i když tvrdili, že jen proti komunistům a jejich národněfrontovým souputníkům. Jenže vyber si, když se střílí! Američané je však zklamali. Pochopili, že kvůli Mašínům apod. válčit nemá smysl.
Ve svém svatém boji měli za sebou osm lidských životů a jednoho člověka (hasiče) navždy invalidního, ale nelitujte. Byli to přece jen komunisté. Tedy ne všichni. Oni příslušníci SNB jim chtěli pomoci. Plnili tak svoji povinnost a přísahu. Když k nim na služebnu přišli Mašínové s problémem, chtěli pomoci. Stálo je to životy. Jednoho z policistů dokonce omámeného chloroformem podřezali. Nevím, ale naposled jsem něco podobného četl v Thürkově Hodině mrtvých očí. Tehdy ovšem šlo o válku a ve hře byli vojáci s lebkou na čepici.
Pět dalších mrtvých bratři zanechali za sebou v NDR. Jeden z těch volkspolicistů, které zastřelili, byl zabit střelou do zad, když odcházel od Mašinovy skrýše, jíž nenašel. Bylo to úplně zbytečné. Připomíná mi to případ z Schulzhofovy detektivky Vrah skrývá svou tvář, kdy maniak se cítil uspokojen, teprve když opět uviděl krev.
Zabíjeli a kradli údajně kvůli zbraním a penězům, které potřebovali pro boj s režimem. Jenže proč si členové jejich skupiny za peníze získané vraždou a okradením bezpartijního pokladníka zakoupili zařízení domácnosti a Mašínové sami motocykl? Prý kvůli odboji, dozvěděli jsme se při jednom novinářském zdůvodnění (Rambousek). I pro to se jistě najde v Bratřích ještě lepší zdůvodnění.
Také pro těžce zraněného hasiče, pro jen náhodou neuskutečněný útok na policistu v Olomouci, pro shromažďování výbušnin (ukradeny na Kaňku), zapálené stohy, atd., atd., je lze jen těžko obdivovat. Podle filmu ovšem jde o hrdiny, hrdiny naší doby (původně Lermontov). Soudný člověk by nad filmem mohl mávnout rukou, kdyby nešlo o zvláštním způsobem vyřčené varování: Když nebude podle nás, přitvrdíme. Mašíni jsou totiž náš vzor…, není-liž pravda? Am I right?
Jaroslav Kojzar
Pozn.: Zřejmě je v roce 2025 prezident Pavel konečně vyznamená. Ten film je totiž jedním z nátlaků. ÚSTR si pokoj nedá.
Diskuze je uzavřena.