»Staré dobré Rakousko« prý skončilo i kvůli své mnohonárodní podstatě. Když si totiž jeho národy začaly uvědomovat samy sebe, začaly mít stále větší a větší problémy. Centralismus Josefa II., který se tak líbil císaři Františku Josefovi II., začal narážet. Jen Maďary dokázal uspokojit, ti ostatní měli smůlu. Tak se to táhlo od rakousko-uherského vyrovnání ještě padesát let. A jednotlivé národy čím dál víc tlačily a tlačily, až poslední Říšskou radu (parlament) úplně zneschopnily. Všechno pak ukončila válka. Naprosté vyčerpání států Trojspolku a jeho spojenců neukončilo jen válku, ale také rakousko-uherské soustátí. Evropě přibyla řada států, které se většinou odvolávaly na svou dávnou státnost. Mezi nimi jsme byli i my.
Po 2. světové válce vznikla Evropská montánní unie, aby se z ní 25. března 1957 stalo Evropské hospodářské společenství dávající si za cíl nejen už zrušení cel mezi dohodovými válkou postiženými zeměmi, ale podporu ekonomické integrace a vytvoření jednotného trhu šesti západních zemí, vč. západního Německa (Římské smlouvy). V roce 1993 však hospodářské sjednocování nabylo nové kvality. Vznikla Evropská unie a ta už měla daleko větší ambice. Už nešlo jen o vzájemnou ekonomickou spolupráci. Stala se politickým soustátím, stvrzeným později Lisabonskou smlouvou (2009), jež odebrala členským zemím řadu z jejich dosavadních práv a začala mluvit do lecčehos, co zatím řešily jednotlivé státy. Nejen do názvu rumu a malinovky, do stanovení počtu hektarů, na nichž se má pěstovat vinná réva, do přijímání ilegálních migrantů, do poskytování eur Ukrajině, jež pak, jak se ukázalo před několika dny, skončily v kapsách těch, kteří se měli podílet na jejich rozdělení či na bankovních kontech spřátelených ukrajinských oligarchů. Členy této vybrané společnosti jsme se stali v roce 2004 i my. A protože vedení EU se domnívalo, že je třeba obsáhnout celou Evropu, jak potřeboval liberální systém, tak dnes je členy EU už dvacet sedm států, v nichž žije téměř půl miliardy lidí. Tedy víc, než mají Spojené státy, protektor Evropy.
Nejde o jednonárodní celek. Mnohé rozdílnosti vyvolávají problémy. Mnohá rozhodnutí vyvolávají ovšem konflikty. Třeba ty, jež vyvolává snaha z Bruselu, tedy sídla Unie, generálně zaútočit na výrobu automobilů se spalovacími motory, aniž k tomu zajistila dostatek elektřiny a dalších komponentů. To se týká zvláště nás, kteří jsme velmi závislí na výrobě automobilů a prosadí-li se tento trend, prudce se u nás zvýší nezaměstnanost, protože automobilky se postupně budou zavírat nebo podstatně omezovat svou výrobu. Ani pokusy stále tlačit na přerozdělení migrantů z Afriky a Blízkého východu od zemí, k nimž dorazili a překročili jejich hranice, například pro nás znamená nepřijatelný ekonomický náklad. Nejen proto, že jsme doslova zavaleni utečenci z Ukrajiny a náš rozpočet další podobné nárazy neunese, ale zvláště proto, že naše současná vláda tolik prostředků věnuje na zbrojení a na bezplatné odesílání námi koupených zbraní na Ukrajinu. To všechno se někde musí projevit. A projeví.
Nyní se Evropská unie sice nezávazně, ale přece jen skoro všemi hlasy, rozhodla slíbit Ukrajině, že ji přijme mezi sebe. Pro Ukrajinu to má beze sporu dobré důvody. Nemusí plnit žádné podmínky pro přijetí, kromě jediné – vyhrát válku, i když jde o těžko uskutečnitelný sen herce a prezidenta Zelenského. Pokud by se to povedlo, my ostatní budeme platit a platit. Tak jako tomu bylo před rokem 1918, kdy centrální Rakousko potřebovalo nejen obilí, ale i stroje, cukr a uhlí od podřízených národů. A jsme zase u konce mocnářství. Rozpadlo se a nikdo toho, kromě těch, kteří žili z práce a bohatství druhých, nelitoval.
A dnes? Myslíte, že většina národa, a nejen našeho, si nevzpomene na odkaz předků, na vlajky, které jim vlávaly nad hlavami? Pochybuji. Pak ovšem současná integrace bude následovat osud Rakouska-Uherska. Anglie je ostatně už prvním příkladem, jak se zbavit diktátu Bruselu.
Jiří Vábr