Je to sto čtyři let, co »se zrodila« naše republika. Tehdy se pětice »Mužů 28. října«, Švehla, Soukup, Rašín, Šrámek a Šrobár, postavila do čela revolučního dění. Nikdo jiný připraven nebyl a z těch pěti byl jen jeden skutečným šéfem své strany. Ostatní o samostatnosti Československa jednali v Ženevě s doktorem Benešem, aby se právě zde vlastně dozvěděli, že doma je všechno hotovo. Na vše jsme velmi podrobně vzpomínali právě před čtyřmi lety. Dnes je tedy sice svátek zapsaný v kalendáři, ale datum od vzniku republiky není kulaté ani půlkulaté. Těch kulatých spojených s 28. říjnem je ovšem víc.
V roce 1922 v tento den vznikl i nás se týkající Mezinárodní všeodborový svaz. Měl napomoci sjednotit dosud velmi roztříštěné odborové hnutí, což se ovšem nepovedlo. V roce 1932, v době krize, padla agrárnická Udržalova vláda a nahradil ji pravicovější Malypetrův kabinet, jenž začal tvrdě oklešťovat demokratická práva. V roce 1942 si naši otcové a dědové vznik republiky připomínali v skrytu, protože šlo o život. Atd., atd.
Mnohem důležitější jsou však oslavy »nevýročních« dvacátých osmých říjnů. Ten z roku 1939 byl českou manifestací odporu a je spojen se 17. listopadem. 28. říjen 1944 byl zase dnem, kdy rozkazem generála Viesta o přechodu na partyzánský způsob boje a následným přechodem z Donoval, posledního povstaleckého místa, do okolních hor, skončilo Slovenské národní povstání. 28. říjen 1945 je spojen s největším znárodněním klíčového průmyslu, dolů, bank, pojišťoven ad. a s mohutnou manifestací na podporu dekretu prezidenta republiky, a tentýž den roku 1968 s konečným vypořádáním s teorií a myšlením čechoslovakismu tím, že vznikla československá federace a postupně vytvořeny slovenské správní orgány.
Dnes je pak 28. říjen státním svátkem, v jehož večerních hodinách prezident republiky uděluje státní vyznamenání vybraným osobnostem. Letos bude mít zajímavou patinu. Pozvánku na slavnost nedostali ti, co před půl rokem, ač pozváni, odmítli přijít pro údajné Zemanovy proruské postoje. Prý jde o diskriminaci představitelů Poslanecké sněmovny a Senátu. Neměli by se však divit. Urážet prezidenta se nevyplatí. Také Masaryk toto právo svého času využil, když na obligátní oběd nepozval předsedu Senátu Práška.
A dodejme, může jít také o poslední demokratičtější výběr kandidátů na řády a vyznamenání. Nedělám si iluze, pokud by vyhrál chameleon Pavel, pak příště by jistě dostali metály nejen plukovník Koudelka, ale také mašínovští vrazi.
28. říjen je ovšem svátkem, který by neměl být svázán jen s osmičkovým pravidlem. Stal se totiž základem našeho dalšího národního bytí. Nyní, kdy se ovšem naše vláda ve všem podřizuje Bruselu a Washingtonu, je svébytnost opět ohrožena. A zase si jen připomeňme, že už při samotném vzniku republiky se Němci z pohraničních oblastí, Brna a Jihlavy pokusili rozbít velký tři sta let starý sen českého národa a rozdělit »země Koruny české« a Slovensko dát všanc Karolyiho uherským vojákům. Pokus nevyšel. O dvacet a více let později vznikl dokonce plán, jak Čechy zlikvidovat a ukrást jim jejich vlast. Ani ten nevyšel a »usnul« s koncem Heydricha.
V devadesátých letech nacionalismus a subjektivita vůdců zase rozbily jednotu státu. Z české strany u toho byl Václav Klaus, šéf občanských demokratů. Pak přišla Evropská unie, Lisabonská smlouva, jíž se vláda v mnoha pravomocech podřídila Bruselu. Připomeňme jen, že tehdy vládl Topolánkův kabinet, tedy ODS. Stali jsme se bez referenda součástí NATO a začali vysílat mise tam, kam si přála administrativa USA. Vždy pod heslem, že tak »bráníme svobodu a Prahu«.
Prahu, tedy Českou republiku, jsme sice tak nebránili, ale zájmy jiných ano. Zároveň byla opět navázána pupeční šňůra mezi námi a novými protektory a my se postupně stali poslušným žáčkem Washingtonu. Toto vše poněkud narušil Babiš, jenž se přece jen pokusil dělat samostatnou politiku. A tak byl fíglem koalic odstraněn, když se nepodařilo ho zdiskreditovat všelijakými zlovolnými kauzami.
Fiala pak už zase mohl navázat na Topolánkovy zkušenosti, tedy jeho orientaci, k níž není potřeba ani samostatnosti, ani vlasteneckého cítění. Ideje Tomáše Garriguea Masaryka sice jsou stále zapsány na papíře a někdo se k nim občas slovy přihlásí, ale už se jimi nikdo z mocných řídit ani nechce. Demokracie a svoboda jednání, projevu, shromažďování, tato základní lidská práva, která obsahuje Všeobecná deklarace práv a svobod, jíž 10. prosince 1948 schválilo zasedání OSN, a my jí ratifikovali, pomalu přestávají platit. Nová republika mohla trvat tedy nejen na základě Masarykových idejí, ale i na základě všeobecného konsensu. Základ tu byl. Na něm mohla vzniknout skutečně humanistická republika. Málokterá země Evropy se totiž mohla chlubit takovým fundamentem. Také proto bylo po válce většinou obyvatel uvítáno nové spravedlivější sociální zřízení.
To všechno však vadilo obhájcům starých protidemokratických pořádků, které se nyní dostaly k ovládnutí republiky. Chyby »předlistopadu« byly až příliš těžkým závažím a připočteme-li k tomu větší a menší zrady, bylo dokonáno. Proto také přišel Listopad.
Dnes jsou u moci tedy ti, kteří se nevrátili k Masarykově ideji humanismu a nic jim neříká zmíněná deklarace. Obava z toho, že by mohli prohrát, je vede k zaškrcování demokracie, a proto budou ještě více spílat, zakazovat, odsuzovat, trestat. Těžko však mohou vyvrátit Masarykova slova: Tábor je náš program, vyslovená při jeho slavném návratu domů a později i modifikovaný ve slovech: Ne Ježíš, ale Tábor!
Také to všechno je skryto v dnešním stočtvrtém výročí vzniku republiku.
Jaroslav Kojzar