Dva roky. Chvilka? Nebo šílenost? Když se dříve řeklo 730, byly to nekonečné dny v zeleném. »Dva roky prázdnin, nic víc…« jak zpívala Iveta Bartošová. Dva roky prázdnin je také ale krásna kniha, kterou napsal Jules Verne v roce 1888.
Verne v knize zpracoval napínavý příběh patnácti chlapců, kteří měli vyjet na prázdninový výlet jachtou na moře. Během příprav k vyplutí v Aucklandu na Novém Zélandu odešla posádka na břeh a loď s chlapci na palubě se díky nedopatření dostala na moře. Zde byla hroznou bouří zahnána přes celý Pacifik k břehům neobydleného ostrova, kde ztroskotala. Podoba románového ostrova Hanover je smyšlená, nicméně ostrov toho jména nedaleko pobřeží Chile skutečně existuje. Tak se z městských školáků, z nichž nejmladšímu bylo osm a nejstaršímu čtrnáct let, stali robinzoni, odkázaní jen sami na sebe. Většina z nich byli Britové, nejstarší byl Američan a dva chlapci byli Francouzi. Jejich prázdninový výlet se protáhl na dlouhé dva roky. Za tu dobu si chlapci na ostrově vybudovali vzkvétající osadu, kde každý pracoval podle svých sil a schopností a podřizoval se nutné kázni. Proto mohli úspěšně čelit všem nebezpečím a překlenout i vážnou roztržku, která hrozila rozdělit osadu na dva tábory. Když na ostrově přistála skupina pirátů, podařilo se jim za pomoci dvou dospělých lidí z bývalé posádky pirátské lodi nad zločinci zvítězit a po mnohých útrapách se navrátit zpět do vlasti. V této knize Verne opět ukázal (jako v mnoha jiných svých dílech) sílu kolektivu, který je schopen dosáhnout takových výsledků, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám.
Ale jindy ty dva roky utečou strašně rychle. Jako třeba mně.
Přesně před dvěma léty jsem ještě netušil, jakých 730 dnů mám před sebou. Událo se mnoho hezkých, ale ještě mnohem víc nehezkých zážitků. Začalo to společnou oslavou narozenin, o které jsem netušil, že je poslední. Pak se mi mezi 4.-28. říjnem zhroutil svět… Velmi špatně se mi hledal smysl dalšího fungování nejen v práci, ale celkově. A mnoho lidí mi radilo: »Soustřeď se na práci a makej, to je asi jediné, co zabere…« Musím přiznat, že se mi to moc nezdálo, ale zkusil jsem to. A musím také přiznat a říct: »Maruško, mělas‘ pravdu! Ostatně jako vždy… Děkuji!«
I další rok byla hlavně práce, práce, práce. Boj o vlastně nesplnitelné, boj s větrnými mlýny. Ale nakonec jsem po všem dobrém i zlém byl možná poprvé opravdu ve správný čas na správném místě. A sice někde jinde, ale pokračuji v tom, co mě baví a snad to i umím. I zde musím říct: »Děkuji!« Nebudu jmenovat, seznam by byl dlouhý, ale oni vědí.
Ale nejen pracovně jsem se neflákal. I tam se stalo plno změn. Souvisí třeba s názory. Máme to tak nějak v rodině. Taťka byl komunista skoro celý život, dělával třeba i předsedu závodního výboru. Celý život dřel, 25 let v lese s pilou, 25 let v dolech. A právě v Rosicko-oslavanských, kde dělával i děda. Zakládající člen strany. Prožil si tam Oslavanské povstání v roce 1920.
A mne by hanba fackovala, v úctě k nim, chovat se jinak. Vrátil jsem naše příjmení tam, kam patří, a dokonce se mi podařilo posunout ho do vyšších pater, než oni dva. A také zde bude ještě hodně práce a také zde musím říci: »Děkuji!« Ani zde nebudu vyjmenovávat, oni vědí.
A proč to celé píši? Přesvědčil jsem se, že i když si myslíte, že jste úplně na dně, zjistíte, že je důvod a možnost jít dál. A že bude líp. Tak na to, prosím, myslete.
Ale to už je jiný příběh. Tak pár na solar a lovu zdar!
Zbyšek Kupský