Debakl českého sportu v Paříži

Olympijské hry v Paříži skončily. Na společenskou stránku her jsou rozdílné názory, ale sportovní výkony ve velké části disciplín byly velkolepé. Stínem byla pochopitelně především neúčast ruských sportovců, kteří vždy v minulosti patřili na olympiádách i na většině jiných světových soutěží k těm nejlepším. Vzpomínám si, když jsem v roce 1964 vnímal své »první« OH v Tokiu, jaký to byl pro mě zážitek. Pokud si dobře vzpomínám, tak českoslovenští sportovci byli v pořadí národů, které bylo sestavované podle počtů získaných medailí a podle umístění do 6. místa, někde kolem desáté pozice na světě.

Tehdy se ovšem nezúčastnily OH desítky zemí, které se zúčastňují dnes. Ale ty »nové« země zase takový medailový úspěch přeci jen nemají. Některé menší či středně velké státy, ke kterým Česko patří, si udržely svou výtečnou pozici ve světovém sportu. Anebo ji dokonce ještě »zlepšily«. Mám na mysli Nizozemí či Maďarsko. Čeští sportovci zaznamenali na těchto OH oproti minulosti (po vzniku Česka v roce 1993) největší ztráty, pokud jde o počty získaných medailí.

Ale proč by vlastně český sport měl mít jiné, kvalitativně lepší výsledky nežli jiné oblasti a odvětví života Česka. Prostě, atmosféra se přenáší z celé společnosti také do sportu. V českém sportu neexistuje žádný ucelený systém výchovy mládeže. Snad se dá o nějakém systému na slušné úrovni hovořit u vodáků a pak dlouhodobě také u tenistů. A u Železného oštěpařů. To jsou ovšem sportovní odvětví, která jsou do značné míry založená na individuálním úsilí jednotlivců, především pak tenis. Pokud jde o vodáky, existuje celá řada velmi dobrých vodáckých center prakticky po celé republice a je to na jejich výkonnosti vidět. Kolektivní sporty se z výsledkových listin, pokud jde o české sportovce, vytratily úplně. Ještě nedávno byli čeští basketbalisté na šestém místě na světě (tedy na MS v Pekingu). V roce 1964 byli čeští fotbalisté stříbrní a v roce 1980 dokonce zlatí. V minulém týdnu se vzpomínalo také na někdejší medailové úspěchy českých házenkářů a mohlo by se vzpomínat i na české volejbalisty. Ale to všechno odnesl čas.

Politická garnitura pravice, zejména ta tvořená Kalousky, Fialy ad., se se sportovci asociuje jen tehdy, pokud vyhrají nějakou prestižní soutěž. A jsou zlatí. A je jedno, jestli ve Wimbledonu nebo na MS v hokeji. Ale jinak je u politických špiček, pokud jde o sport, nezájem. Nezájem se projevuje razantním snížením finanční podpory v situaci, kdy naopak rostou závratně výdaje na zbrojení. Sport je odvětvím, můžeme už dnes říci odvětvím »průmyslového« charakteru. Má to souvislost (a do značné míry to zdravotní stav lidí generuje) se zdravotním stavem obyvatelstva. Souvisí také s trávením volného času lidí vůbec. Soukromé výdaje na sport se zvyšují, což bude souviset i nadále s rozvojem fondu volného času. A jde o to, aby děti neměly volný čas nastaven jen na počítačové hry a hrátky s internetem, ale také na sport. To vše se pak zpětně promítá ve zdravotním stavu obyvatelstva. Stejně tak jako vysoký podíl nesportujících dětí, obézních dětí, obézních občanů a občanů s nadváhou.

Právě v této disciplíně obézních lidí a lidí s nadváhou patříme ke světové špičce. »Odpovědnost« za sport je rozdělena mezi několik resortů. Žádný z nich si tak reálnou odpovědnost za sport nepřipouští. Už v roce 2010 jsem jako tehdejší předseda ČSSD prosazoval vznik ministerstva sportu. A to by bylo systémově správné rozhodnutí i nyní, kdy se český sport přes občasné vychýlení kompasu směrem k úspěchu (hokejisté, klubové české fotbalové týmy) pohybuje stále na sestupné křivce. Chceme-li dosáhnout obratu, musíme změnit způsob a objemy financování a také řízení sportu. A dát mládeži, mladým lidem dobře placené a zkušené trenéry nejlépe z řad bývalých prvotřídních sportovců.

Jiří Paroubek