Dnes se na Velehradě koná každoroční pouť. Na paměť »věrozvěstů« Cyrila a Metoděje. Správně by mělo znít Konstantina, pravděpodobného autora Proglasu, a filozofa Metoděje. Jméno Cyril první z obou přijal až v Římě, asi padesát dnů před smrtí, kdy už se v klášterní cele pomalu loučil se světem. Jak dnes víme, jeho smrt způsobila tuberkulóza, nemoc, která po staletí sužovala civilizaci.
Mě však zajímá slovo »věrozvěsti«. Byli jimi či nikoli? Když v roce 863 přišli na Moravu na základě žádosti knížete Rostislava, nešlo o převedení země do éry křesťanství. Byl to politický čin, který osvíceného Rostislava a jeho poddané měl ochránit od stále více se na východ tlačícími Franky. Ti dva, co přišli, Konstantin a Metoděj, splnili očekávání. Konstantin vytvořil slovanské písmo – hlaholici, která kvůli své složitosti nakonec byla nahrazena cyrilicí (kyrilicí). To ovšem bylo veliké provinění a franští kněží se s ním nesmířili.
A jsme u další etapy. Cesty do Říma s cílem obhájit slovanskou liturgii. Jeli tam oba bratři, aby obhájili slovanskou liturgii, ale vracel se jen jeden. Konstantin pod klášterním jménem Cyril v Římě zůstal zemřít. A Metoděj? Už kněz a arcibiskup. Cestou zpět byl zadržen franskými kněžími, odsouzen církevním soudem a vržen do otevřené jámy, kde strávil dlouhé měsíce. Ne, to není propaganda. Taková byla skutečnost. Dnes je líčena, jakožto »národnostní« konflikt Němců a Moravanů, jenže šlo o teorii jediné pravdy a s ní spojené centralistické úsilí církve. Kam by přišla, kdyby »všechny národy« chtěly totéž, co Velká Morava? Pak by moc byla rozptýlena a skončila by snaha o »světovládnost«.
Metoděj měl vlastně štěstí. Nebyl zavražděn. To kníže Rostislav dopadl hůře, byl zajat, oslepen a ve Francích zavřen do kláštera. Metoděj jen strádal ve své díře a čekal, zda dojde k zázraku. Došlo. Mocenské zájmy zvítězily a nový papež, bůh ví, kdo komu co slíbil, nařídil Metoděje propustit a jako potvrzeného arcibiskupa vrátit na Moravu. Těch třináct let, které tady pak prožil, je spojeno s výchovou nových kněží a vzdělanců a stálým politicko ideologickým bojem s biskupem z Nitry, kterého si jako protiváhu pozval sám kníže Svatopluk – Němcem Wichingem, zastáncem latinského kultu.
Když zemřel Metoděj, jeho žáci, včetně jím ustaveného biskupa Gorazda, byli vyhnáni. Ponižujícím způsobem, jinak to přece u »římské církve« jít ani nemohlo. Slovanský jazyk nebyl jazykem vyvolených. A tak se znovu vrátil latinský kult a násilně se obracelo na správnou víru. Pozdější pokusy ještě jednou se slovansky prosadit, včetně toho za Karla IV., narazily na odpor a jejich trvání nikdy nepřekročilo několik desetiletí.
Ale jde nám o Konstantina a Metoděje. Jejich učení sice u nás po smrti Metodějově bylo zakázáno, ale slovanští kněží, žáci obou, se uchýlili na jihovýchod a tam dál pokračovali v plnění svého původního zadání, tedy šířit vzdělanost a umožnit tak, jak to bylo v té době zvykem, seznámení s »učením Krista« vlastním jazykem tehdejších Slovanů. Dodnes z odkazu Konstantina a Metoděje a jejich pokračovatelů »sklízí ovoce« velká část slovanských národů.
Že bychom se něco o tomto příběhu dozvěděli dnes na Velehradě, je jen pouhá iluze. Konstantina jakožto Cyrila a arcibiskupa Metoděje převzala jako své svaté katolická církev, potlačila význam obou, pokud jde o písmo a vzdělávání, a vyzvedla jen jejich christianizační zaměření. Proto z nich také udělala patrony Moravy.
Jaroslav Kojzar