Po internetu koluje mnoho moudrých vět, které jsou přisuzovány Janu Werichovi – zčásti proto, že je sám řekl, zčásti proto, že je někde »jen« citoval. A právě několik takových vět »zkřížilo« cestu jednomu mému známému.
»Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás ‚Pánbu‘ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.
Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.«
Těchto čtrnáct tuctů slov si dal onen známý na svůj profil. Možná jste je mnozí již také četli, jiní poznali, jiní si je našli. Zkrátka víte, že je Jan Werich »jen« četl z knihy jiného Jana – Masaryka.
Jeden můj »přítel« – tak se tomu na Facebooku říká, jinak je to spíš známý – si to někde přečetl, zalíbilo se mu to a dal si to na zeď. Jenže…
Oba Janové pokračovali slovy: »A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.«
Ale ten známý chtěl být originální a aktuální a konec v jeho podání zněl: »A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Putina, a pro Zelenského, pro celý svět.«
Dal si to na zeď takto, celé dohromady, bez odkazu a druhý den vyrazil do práce na »šestnáctku« – potřeboval další den někam jet a prohodil si směny. Kolem jedenácté večer dorazil domů, ale sousedi se rozhodli něco slavit. Zazvonil poprvé a poprosil o ztišení. Jenže za chvíli byl hluk zpět, zazvonil podruhé – to už mu neotevřeli. S odstupem času zjistil, že to, co ho potom napadlo, bylo skoro to »nejlepší«, co ho kdy napadlo – zavolal policii.
Hlídka přijela, pokusila se zjednat pořádek a odjela. Jenže se to celé opakovalo. V tu chvíli známý také zjistil dopady svého kroku na sociální síti – dostal »banán«, tedy blokaci. Od sousedů opět kravál a tak se pokusil vzít spravedlnost do svých rukou. Vzal »pepřák«, který měl doma, zazvonil u sousedů a po otevření dveří ho použil…
Bohužel nikdo nevěděl, že ten, kdo otevřel, bude mít těžkou alergickou reakci a nastane u něj anafylaktický šok. Takže tentokrát záchranku a policii volali sousedi. Známého si odvedli na podání vysvětlení…
Jaké z toho plyne poučení? Nepředělávejte cizí citáty a už vůbec v ten den nepoužívejte »pepřák«!
Zbyšek Kupský
Diskuze je uzavřena.