Na den svatého Růfa na poli Moravském, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem… Ta slova znám od svého dědečka. Už nevím, zda mně ji zpívával či recitoval. Neměl hlas, ale rád zpíval. Naše generace ji ze školy neznala. Měli jsme tehdy jiné priority, i když, co se stalo v onen den roku 1278 (už je to osm set čtyřicet pět let od oné odpolední události!) jsme pochopitelně věděli.
Kdo byl ten svatý Ruf (Rufus)? Takové divné jméno. Žil ještě za života svatého Pavla. Alespoň podle legend. Býval konzulem v Ravenně, jenž se společně s dcerou přiklonil ke křesťanství a pak byl, jakožto Ježíšův stoupenec, sťat. Jenže věřte legendám! Také my v Čechách jich máme nemálo a až příliš často byly a jsou zneužívány.
Den, který mu byl církví přidělen, tedy 26. srpen, je ovšem spojen ještě s jedním datem. Se smrtí Jana Lucemburského u Kresčaku. O tom, který já chci vzpomínat, zahynul »král železný a zlatý«, český král Přemysl Otakar II. O něj mě však nejde. Šlo mu o moc a že bychom kvůli jeho příkladnosti ho měli litovat? Ne, nikoli. Nebyl příkladný. Nechoval se však jinak, než jiní středověcí vládci. Lituji českou zem pro to, co po jeho smrti musela zažít. Ty hrůzy dokonce ovlivnily Bedřicha Smetanu, aby napsal svou první z oper – Branibory v Čechách.
Také tato bitva měla a má své legendy. Tou jednou je útěk Miloty z Dědic, jenž údajně ovlivnil její výsledek. Jak to bylo doopravdy, nevíme. Možná, že šlo o útěk, možná o chybné válečné rozhodnutí, možná o pokus zachránit, co se dalo, anebo opravdu o zradu. To slovo v souvislosti s Benešovicem Milotou se objevuje mnohokrát, ale bylo vysloveno mnohem později. Nebo snad kronikáři neměli dost argumentů a v zemi už vládla cizí moc, že se báli o ní okamžitě psát? Mohlo jít také o neschopnost Přemyslových vojevůdců či jeho samého anebo novější způsob boje, jenž vyzrál na »oplechované« rytířstvo. Bůh ví a ten nám to nepoví. I když Milotu z Dědic vyviníme, slovo zrada tu zůstává. Kdo vlastně zradil a proč?
Bitva na Moravském poli byla tedy hrůznou epizodou našich národních dějin. Nejen výsledkem, ale především důsledky. Zemi ovládli loupeživí Braniboři a nikým neomezovaná domácí šlechta rozkrádala, co mohla. Několikaleté bezvládí se pak muselo projevit. Kralevic Václav byl příliš mladý (nebylo mu ještě sedm) na to, aby mohl vládnout, přesto ho pro jistotu zavřeli na Bezděz a později převezli do Budyšína a dokonce až do Berlína.
Také v onom období se zrazovalo. Jen pro příklad: moravská města a šlechta se v krátké době podřídili vítěznému Habsburkovi a slíbili mu věrnost. Už podruhé tak slibovali. Poprvé českému králi.
Zrada. To slovo mě vzrušuje. Říká se, že ten, kdo zradil jedenkrát, zradí vždycky a dokonce Každý je podplatitelný, jenže se neví za kolik. Slovo každý bych nebral tak vážně, ale přiznávám, že na obou starých moudrostech něco je. U mnohých malověrných ten, kdo něco lukrativního nabídne, uspěje. Nedělám si iluze, že je jich jenom hrstka. Slovo malověrný není nové a nepoužil ho poprvé František Halas ve svém Torsu naděje z roku 1938, ale už dávno před ním evangelista Matouš (14,22-23) a jiní a týkalo se vlastně těch, kteří byli schopni svou dosavadní víru prodat za oněch biblických Třicet stříbrných. Jen cena může být taková, že malověrný převlékne »svou košili« a oblékne se třeba i do pruhovaných šatů. Také v době, kdy se bojovalo na Moravském poli, platilo, kdo dá nebo nabídne víc, tomu se bude sloužit. Pak vysvětlení, že po porážce Přemysla se stal ještě váženějším pánem Benešovic Milota, kterému patřily moravské hrady Dědice, Strážnice a Konopiště v Čechách, by mohlo svědčit o jeho vině. To bychom ovšem spekulovali, jako tomu bývá v církevních legendách.
Slovo zrada přičlenil kdosi především ke jménům Moravec, Čurda a Boleslav. Lze si to přečíst na internetu. Ti dva první opravdu jsou skutečně přímo vzorem. Ten třetí, kníže Boleslav, je k nim přiřazen účelově. Je, stejně jako tomu bylo za okupace, dnes chápán jako bratrovrah. Tak alespoň praví legendy. Jde tedy o účelovost. Tehdy dvě strany bojovaly o moc. Vyhrála jedna. Boleslav. Tak tomu bylo po celý středověk. I král Vratislav, první z našich králů, se kvůli moci se zbraní protivil otci, stejně jako Zikmund svému bratrovi Václavu IV., nebo uherský Korvín tchánovi Jiřímu z Poděbrad. Taková byla doba. Takový byl, jak by napsal Werich, středověk.
Zrada je cosi jiného. Dýka vražená do zad nepřipravenému, odvržení toho, nač člověk přísahal nebo čemu věřil kvůli lepší nabídce. Je mnoho jmen, které bych mohl doplnit. I ze současnosti. Možná, že Milota z Dědic na Moravském poli nezradil, ale jen špatně taktizoval. Těch, které mám na mysli se podobné pochybnosti netýkají. U nich šlo a jde jen a jen o zradu. Stejně jako »revolučnímu liberálovi« ministru Alexanderu Bachovi po porážce revoluce z roku osmnáct set čtyřicet osm. Pak slova Za kolik? či Co za to? jsou na správném místě.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.