Antonín Švehla, jeden z »mužů 28. října«

Kousek od Jindřichova Hradce je obec, jež návštěvníky vítala sochou Antonína Švehly. Přitom tento kraj nebyl ani obilnářský, ani cukrovarnický, ale na stráních plných kamení se pěstovaly jako hlavní plodina brambory. Přesto i tady jeho strana tehdy, to bylo po Velké válce, vyhrávala volby. Čí strana, ptáte se? Jeho Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, zkráceně Agrární.

Ten muž se tedy jmenoval Antonín Švehla a v kolonce povolání bychom si mohli, pokud by byl takový statistický dotaz kdy vysloven, napsat rolník. Slovo statkář by se v ní nevyskytovalo, a přesto právě ono by bylo daleko pravdivější, než ono zmíněné, protože on nikdy nechodil po stráních mnou zmíněné obce, aby se za pluhem s kravkami snažil zorat kamenitou půdu počínající Vysočiny.

Ta socha tam už dávno není. Zmizela. Zůstalo jen několik stromů, které ji tehdy obklopovaly. Byly doby jiných hodnot, i zbytečného bourání. Stejně jako je tomu nyní, ale to je jiná kapitola. Nezapomeňme, že právě jeho strana nás převedla do náruče nacistického Německa a začala s represemi, které pak už jen zdokonalila hitlerovská nadvláda. Proto po osvobození agrárníci nebyli obnoveni a to, co bylo s nimi spojeno, bylo odstraňováno. U toho ovšem Antonín Švehla už nebyl, jenže také jeho odkaz zasáhla poválečná vlna odplaty.

Právě dnes je tomu devadesát let, co Švehla, už jen předseda své strany, ale vlastně pouze titulárně, zemřel. Dokonce posledních skoro pět let byl už mimo politiku. Zdraví mu žádnou angažovanost nedovolovalo. Jaký však byl? Stojí za to si ho připomínat?

Stojí. Byl totiž jednou z hlavních postav našeho osvobození od Rakouska a velmi významným mužem prvního desetiletí republiky. Narodil se v roce 1873 v Hostivaři, dnes jedné z čtvrtí hlavního města. Už koncem devadesátých let se začal míchat do politiky. Zatím byl však v pozadí, i když jako místopředseda Sdružení českých zemědělců (1902) stál například u vzniku časopisu Venkov (1906), jenž se později změnil v politický deník a tiskový orgán Agrární strany. Od roku 1908 byl poslancem Zemského sněmu a od roku 1909 předsedou Výkonného výboru agrárníků. Pak přišla válka. Patřil mezi vůdčí členy Českého svazu, našli bychom ho v Maffii, a když byl v červenci 1918 vytvořen Národní výbor, stál v jeho čele. Převrat ho zastihl v Praze. Ostatní hlavní představitelé odporu byli v Ženevě na jednání s dr. Benešem. Společně s dalšími čtyřmi představiteli se postavil do čela spontánních demonstrací 28. října, které vyústily v založení československého státu.

V už vzniklé republice se stal okamžitě poslancem Národního shromáždění a ministrem vnitra. V roce 1919 ho členové Republikánské strany zvolili do svého čela a poté, od roku 1922, jako předseda vlády řídil zemi až do svých zdravotních komplikací. Poslední svou, třetí, vládu musel dovést v jeho zastoupení do konce lidovec Šrámek. To už srdce Antonína Švehly začalo kolabovat.

Tolik se lze dozvědět z všelijakých zestručnělých životopisů. Dokonce z encyklopedie České postavy, která si dávala za cíl představit největší postavy »česko-slovenského« národa. Byly tady však údaje, které se v té době moc neakcentovaly. On byl totiž tvůrcem myšlenky řídit vše prostřednictví »pětky«, tj. představitelů pěti vybraných stran a tím ty další prostě z moci vyloučit. Jeho poslední vláda je dodnes nazývána »vládou panské koalice«, protože dokázal vytěsnit z vedení země i sociální demokraty a národní socialisty. Za jeho vlády propukla »lihová aféra«, která měla přihrát Agrární straně peníze navíc a nakonec znamenala konec jednoho z vůdčích představitelů Agrární strany, předsedy Senátu Práška. Za jeho vlád se střílelo jedenáctkrát do demonstrantů, zastřeleno při tom bylo deset lidí a velké množství bylo zraněno. Je pravdou, že často chodíval diskutovat na Hrad k prezidentu Masarykovi, ale jeho humanita mu byla cizí.

Byl, jak se píše v jeho životopisech, »mistrem kompromisů«. Ale je třeba dodat, že mezi názory vládnoucích elit. Byl prý osobně skromný, ale mohl si to dovolit. Živil ho výnos z jeho statku a plat ministra či premiéra ho nijak nemusel vzrušovat. Nebyl finančně závislý na funkcích. Ty získával svými schopnostmi být tvrdý tam, kde bylo potřeba, vstřícný a třeba i krok ustoupit, aby pak dva kroky mohl udělat dopředu, když nebylo zbytí. U jedněch vyvolával úctu, u jiných nenávist. Tak to bylo i s agrárními cly, jež poškodily lidové vrstvy a nevýšily peníze statkářům, s odbouráváním sociálních porevolučních zákonů, se zákonem na ochranu republiky atd.

Co dodat? Antonín Švehla byl úspěšný politik své třídy. Kam směřoval, ostatně dokázala »vláda panské koalice«, která však mohla najít své naplnění až po Mnichovu 1938. To v čele Agrární strany a země stál jiný agrární politik, Rudolf Beran. První kroky k tomu však byly beze sporu u Švehly, i když v metodách se oba dva politici mohli lišit.

Jaroslav Kojzar