Stále častěji se ptám sám sebe, zda jsem blázen já nebo ti mnozí okolo? Pořád mně z toho vychází neskromný závěr, že normální jsem já. Zatímco vlivný německý politik, místopředseda vládních svobodných demokratů (FDP) Wolfgang Kubicki (zdaleka nejen on), před pár dny prohlásil, že nevidí důvod k blokaci Nord Stream 2, který už je dokončený, polský prezident Andrzej Duda vyzval při návštěvě Kyjeva k úplnému odstranění tohoto plynovodu. »Na zasedání takzvané Krymské platformy prohlásil, že v souvislosti se vztahy s Moskvou neexistuje žádná šance na návrat k normálu,« uvedla agentura PAP.
Ještě bych pochopil, kdyby všechny tyhle zaprodané kreatury měly za ruský plyn náhradu v plném rozsahu, stejných cenových relacích a zajištěných tocích. Pak by se jen přešlo od jednoho odběratele k druhému a zbytečnost tohoto kroku, vyvolaná chorobnou nevraživostí vůči Rusku, by se stala jen předmětem schizofrenních politických debat novodobých fanatiků. Jenže nic z toho právě řečeného se s realitou nepotkává. Ba co více, skutečnost je právě opačná. NÁHRADA není, natož v plném rozsahu, CENY neruského plynu jsou tajené a mlžené, tudíž mnohonásobně vyšší a TOKY jsou rovněž ve hvězdách – kupř. pro přepravu spásného zkapalněného plynu z Kataru nejsou lodě. Ani nebudou. Ledaže by se do její stavby pustil na brněnské přehradě sám profesor SPOLU se stejně postiženými nohsledy.
Možná s tím jsem už trapný, ale mně pořád nedochází, jak někdo může zničit vlastní ekonomiku pouze proto, že chce někomu druhému ublížit. Vždyť to přece nedává žádnou logiku, kromě té zrádcovské, samozřejmě. Podřezat si pod sebou ještě k tomu vlastní pilkou zdravou větev jen kvůli tomu, že daný strom nemám z nějakého důvodu rád – tím by se měli zabývat v prvé řadě psychiatři a v té druhé orgány činné v trestním řízení. Jenže on se tím nezabývá vůbec nikdo. Mohu Rusko nemít rád, dokonce hodně, ale proč bych kvůli němu měl páchat asistovanou sebevraždu? S pomocí USA, které nám ji ochotně »oštemplovali«. Ani jsme kvůli ní nemuseli jezdit do Švýcarska…
Přece když zavádím proti komukoli sankce, činím tak s jedním jediným cílem: potrestat jejich adresáta, nikoli sebe samého coby takříkajíc odesílatele.
Přece když dítěti uštědřím políček, činím tak výhradně kvůli tomu, abych ho za něco potrestal, nikoli abych si u toho zlomil ruku.
Ovšem my jsme si tu ruku po políčku, uštědřeném Rusku, ne že zlomili, ale přímo amputovali. Dokonce i tu druhou, která se při exekuci onoho políčku nacházela v nečinnosti, byvši připažena k trupu. My, normální lidi, jsme vlastně tou druhou amputovanou paží – navzdory její připaženosti v inkriminovaný okamžik. Ti movitější a tudíž šťastnější si koupí protézu, ti méně šťastní si sami nerozsvítí světlo již nikdy – ani poté, co bychom se s Putinem udobřili. V tom je právě ten zásadní problém. Ono jednou zase bude lépe, ale do původního stavu rozhodně nepůjde vrátit všechno. Minimálně ne hned a ne pouze ob jednu generaci. Takhle nějak to vidím já…
Pavel Votruba