Ach jo, nebýt našich umělců!

V minulých dnech v rozhořčení nad vstřícností nové americké administrativy se rozhodli dva brněnští kulturní představitelé napsat své J’accuse (viz Emil Zola) a vyzvat umělce, aby se k jejich výzvě připojili. Šlo o dva odvážné muže, kteří jménem všech tvůrců v Česku těmito slovy vyzvali nás ostatní k sounáležitosti a k pochopení: Předseda vlády České republiky Petr Fiala představil veřejnosti plán posílení obranyschopnosti našeho státu v evropském rámci. Jde o cestu k nové evropské rovnováze a stabilitě, ke zvýšení autority naší diplomacie a k dosažení všestranně garantovaného trvalého míru. Uskutečnění tohoto plánu si vyžádá řadu let, rozsáhlé investice a může se projevit snížením naší životní úrovně. Je to však jediné východisko z krize, kterou nyní prožíváme. Není to poprvé, několikrát jsme se museli v ohrožení spokojit s postavením trpné oběti. Tentokrát je tu vláda, která předkládá jiné řešení, a to reálné při vší obtížnosti a závislé hlavně na nás. Jsme přesvědčeni, že ji v tom máme podporovat, a vřele se za to přimlouváme.

Ti dva byli Milan Uhde a Mojmír Jeřábek. Pro připomenutí, Uhde je tvůrce Balady pro banditu, bývalý ministr kultury jedné z prvých popřevratových vlád, předseda českého parlamentu a autor slavné básně k úmrtí prvního dělnického prezidenta (únor 1953)… »jak lehá otec ustaraný / A pevně stojí jeho lid. / Do bitev půjde Gottwald s námi, / vzbudí ho těžké vůně lip. / Do bitev půjde před řadami.«

Germanista a bývalý ředitel Českého kulturního centra ve Vídni Jeřábek je méně znám. Snad jako jeden z organizátorů Roku smíření a festivalu Meeting Brno, jenž vznikl na paměť vyhnání brněnských Němců v květnu roku 1945 a je omluvou za »tehdejší příkoří na Němcích«.

Ihned se však připojili další signatáři a v samém prvopočátku se podepsali pod text. Mezi těmi, kteří svá jména připojili jako první, tak najdeme děkana brněnské fakulty sociálních studií profesora Stanislava Balíka, kněze profesora Tomáše Halíka, prorektora Masarykovy univerzity historika Jiřího Hanuše, překladatelku, členku PEN klubu působící na brněnské univerzitě, Markétu Hejkalovou, teatrologa Vladimíra Justa, v Berlíně žijící dokumentaristku Doru Kaprálovou, bývalého ministra a hudebníka Michaela Kocába, brněnského romanopisce Jiřího Kratochvila, šéfredaktora brněnského nakladatelství Books & Pipes a předsedu Pravého břehu – Institutu Petra Fialy Františka Mikše, ředitele Městského divadla Brno Stanislava Mošu, dramaturga a bývalého rektora Janáčkovy akademie umění Petra Oslzlého, herce Bolka Polívku, básníka a ředitele brněnského židovského muzea Malý Mehrin Martina Reinera, sochaře a malíře Jaroslava Rónu, dramatika a scénáristu žijícího většinou v Berlíně Jaroslava Rudiše, profesora brněnského Biskupského gymnázia Víta Slívu, dramatika a herce Jiřího Suchého, brněnského spisovatele a novináře Pavla Švandu, herce Ivana Trojana, spisovatelku a nositelku ceny ÚSTR a bývalou programovou ředitelku festivalu Meeting Brno a pochodu do Pohořelic Kateřinu Tučkovou, brněnského římsko katolického kněze a molekulárního biologa, skauta, Marka »Orko« Váchu, vedoucího Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK profesora Víta Vlnase a překladatele a politika Michaela Žantovského.

Prý výzvu okamžitě podepsalo dalších šest set padesát umělců a kulturních pracovníků. Chápu, že jsou tací, kteří přímo nabízejí svůj podpis. Ti, co podepíší, mohou počítat s rolemi, možnostmi dostávat granty, leckam se jim otevřou dveře. Bylo tomu tak za okupace, v období socialismu, je tomu tak i dnes.

Podle toho, co nám výše zmínění umělci a tvůrci sdělují, budeme dále zbrojit, zbrojit a zase zbrojit, vymýšlet hrozby, které neexistují a nenávidět všechny, kteří chtějí žít v klidu a míru. Za to nám nabízejí, nikoli ovšem sobě, snížení životní úrovně. Jde tedy o zajímavý obchod!

Nabízím však jiné řešení. Podle poslední informace přes náborový příspěvek jednoho milionu korun se za poslední dva měsíce přihlásilo do armády 11 mužů a 2 ženy. Ve stejné době však prý opustilo naše ozbrojené síly 1452 vojáků. Co kdyby oněch 650 signatářů nahradilo alespoň zčásti zmíněný úbytek. Předpokládám, že bychom to uvítali všichni. I pro starší generace by se jistě v armádě nějaké funkce našly. NATO politrukem může být jistě každý z nich. Jistě ne všechny generálské, plukovnické a podplukovnické funkce jsou obsazeny a kdo by nevzal plat hodný ministra a následně výsluhu skoro sto tisíc a k tomu ještě důchod spočítaný z platu? Navíc by si přivydělal i jeden milion a jistě ne každý ze signatářů zmíněné výzvy si ho dnes obratem ruky vydělá.

Jaroslav Kojzar