17. listopad 1989 neslavím. Ne proto, že bych odmítal svobodu, ale proto, že odmítám pokrytectví, které se kolem tohoto dne každoročně odehrává.
V roce 1989 chtěli lidé především normálně žít. Cestovat, svobodně mluvit, volit své představitele a nebát se vyslovit vlastní názor. Socialismus ve východní Evropě procházel hlubokou krizí a změna společenských poměrů byla prakticky nevyhnutelná. Jenže kdo tehdy tušil, že se ze svobody postupně stane zaklínadlo, kterým budou nové politické elity ospravedlňovat téměř všechno?
Měli jsme dostat demokracii, nikoliv nový seznam povolených názorů. Měli jsme získat svobodu rozhodování, nikoliv povinnost souhlasit s každým rozhodnutím Bruselu, Washingtonu nebo vojenských stratégů NATO.
Dnes se o svobodě nejhlasitěji vyjadřují ti, kteří mají největší problém přijmout odlišný názor. Kdo kritizuje Evropskou unii, je označen za populistu. Kdo odmítá Green Deal nebo systém emisních povolenek ETS, údajně nechápe budoucnost. Kdo požaduje diplomatické řešení válečných konfliktů, riskuje nálepku příznivce nepřítele nebo páté kolony Ruska nebo proruského švába. A kdo zpochybňuje další zbrojení, jako by se provinil proti samotné demokracii. To je skutečně pozoruhodný výsledek údajného vítězství svobody z roku 1989!
Evropská integrace, která měla přinášet spolupráci a prosperitu, se pro mnoho občanů změnila v symbol vzdáleného rozhodování a narůstající byrokracie. Ekologická transformace, která má mít smysl pro budoucí generace, nesmí být prováděna způsobem, při němž její náklady dopadají především na pracující, důchodce a nízkopříjmové domácnosti.
A bezpečnost? Po desetiletích rozšiřování NATO směrem na východ a rostoucího napětí mezi velmocemi máme v Evropě opět válku. Ruská invaze na Ukrajinu je porušením mezinárodního práva, podobně jako invaze USA do Venezuely nebo útok na Írán, ale žádná válka nemůže být důvodem k tomu, abychom diplomacii definitivně nahradili závody ve zbrojení. To je cesta do pekla jaderného holokaustu.
Svět nepotřebuje další křížové výpravy za jedinými správnými hodnotami. Potřebuje hlavně respekt, diplomacii a rovnováhu.
Spojené státy, Rusko, Čína i stále významnější Indie musejí hledat způsob vzájemného soužití. Nemusíme souhlasit s jejich politickými systémy, abychom pochopili, že žádnou jadernou velmoc nelze jednoduše vymazat z mapy, tak jako se o to velkohubě pokouší někteří naši politici od Lipavského, přes Fialu až po Rakušana nebo atomového Hřiba, Nové lidovce nevyjímaje. Skutečný mír nevznikne z představ o definitivním ponížení či zničení protivníka, ale z jednání, mezinárodních pravidel a bezpečnostních záruk.
Pro zbrojní průmysl jsou ovšem dlouhodobé konflikty obchodní příležitostí. Na tom je vojenskoprůmyslový komplex, kde je silně provázán bývalý rozvědčík a ústavní agent Petr Pavel Pávek prostřednictvím svého protokoláře P. Koláře, postaven. Pro obyčejné lidi zisky vojenskoprůmyslového komplexu představují mrtvé, zničené domovy a miliardy veřejných prostředků, které potom chybějí ve zdravotnictví, školství nebo sociálních službách. Jak již v dávné minulosti varoval bývalý americký prezident D. D. Eisenhower.
A tak se ptám: Je to skutečně ta svoboda, kterou si lidé v listopadu 1989 představovali?
Svoboda přece nemůže znamenat jen právo jednou za čtyři roky vhodit hlasovací lístek do urny. Musí znamenat také sociální jistoty, dostupné bydlení, důstojnou práci, možnost nesouhlasit a právo žít v míru.
17. listopad by proto neměl být každoročním představením samozvaných strážců demokracie, kteří rozdávají ostatním vysvědčení ze správných názorů. Měl by být příležitostí k zamyšlení, zda jsme ideály svobody a demokracie skutečně naplnili.
Já 17. listopad 1989 neslavím. Raději si připomínám, že svoboda bez sociální spravedlnosti je pro mnohé jen prázdným slovem a demokracie bez respektu k odlišným názorům postupně ztrácí svůj smysl.
A především si připomínám, že žádná ideologie, žádný vojenský pakt ani žádná velmoc nestojí za další světovou válku, tak jako při událostech roku 1939, kde má svátek svobody svůj původ. Proto si události 17. listopadu 1939 každoročně připomínám – Mezinárodní den studentstva – s velkou úctou a pokorou k těm, kteří museli tenkrát zemřít, aby my jsme dnes mohli být.
Protože jestli se politici rozhodnou, že pro vítězství svých »jediných správných hodnot« musejí zničit některou z jaderných velmocí, nebude už nejspíš nikdo, kdo by mohl slavit další 17. listopad.
Jan Klán


Já slavím 17. listopad 1939!
Za starých zlatých časů socialismu se špatně žilo a špatně dařilo všem flákačům, příživníkům, nepracující zahálející verbeži, kteří chtěli žít na cizí úkor. To se změnilo po listopadovém puči, který už umožnil této práce se štítíci části společnosti přežívat bez vlastního přičinění. Práce se štítící se po listopadovém puči stylizují do role bojovníků proti předlistopadovému socialismu a dokonce je za to polistopadový kapitalismus vyznamenává a platí.